Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1931)

... To nejlepší, co o křesťanství jeho kritikové umějí říci, je feuerbachovský názor, že křesťanské náboženské pojmy vyjadřují povahu a podstatu lidství, že křesťanovy názory o Bohu, nesmrtelnosti, vzkříšení a spasení odhalují jen přirozenost /10/ lidské konkretní existence. Drsný, brutální, ale v jádru svém přece jen ušlechtilý rozbor náboženství, který vykonal Ludwig Feuerbach, rozšířil se marxistickým hnutím dělnickým do nejširších kruhů lidových. Praktický náboženský život a také moderní theologická teorie o náboženství dávají arci Feuerbachovi za pravdu: člověk je mírou sám sobě. Co mu imponuje, to si člověk zpředmětňuje jako zvláštní bytost božskou. V podstatě a ve vědomí náboženském není nic jiného, než čeho je si člověk vědom o sobě a o světě. Jediným obsahem náboženství je člověk, jeho tužby, ideály a přání. Věříme v lásku jako božskou vlastnost, protože sami milujeme; věříme v Boha jako moudrou a dobrotivou bytost, protože ničeho vyššího neznáme než dobrotu a rozum. Věříme v Boha, že existuje, protože sami existujeme. Do Boha promítáme to, co je nám nejmilejší, nejcennější a nejžádoucnější. Tak krok za krokem vyložil Feuerbach celou křesťanskou dogmatiku. Každé dogma nějakým způsobem obráží v sobě lidský život, jeho hmotné, konkretní vlastnosti a podstatu. Víra je obrazivá mohutnost v člověku, která zpředmětňuje člověku jeho samého, zosobňuje nám to, čím žijeme, ovšem znázorňuje nám nás samy tak, že místo sebe domníváme se mít před sebou a nad sebou Boha, nebe a nebeské království.
Feuerbach rozbil nebe a popřel Boha, aby člověku odhalil člověka, aby prý ho zbavil metafysických pout a vnitřního rozdvojení. Víra prý odcizuje člověka jemu samému, jeho vlastní bytosti, učíc ho hledět za hranice pozemského života. Ale víra také odděluje člověka od člověka, klade hranice mezi něho a jeho bližního. Teprve prý láska, pravý protiklad víry, osvobozuje člověka a klade lidství na prvé místo,tam, kam patří a odkud je /11/ víra vytlačila. Láska dává člověku poznat, že předmětem jeho víry je on sám a že hlavním a jediným jeho posláním je služba lidství, sjednocení lidí, návrat člověka k člověku. Víra je zlý princip, protože osamocuje člověka, klade hranice mezi lidi, budí sebevědomí a pýchu osoby vůči osobě, učí člověka, aby lišil mezi věřícími a nevěřícími a aby zatracoval a odsuzoval. Láska je princip dobra, osvobozuje, sjednocuje, miluje a nesoudí; popírá vše, co člověku a lidství odporuje.
Feuerbachův boj o člověka zanechal stopy v kulturním ovzduší evropském a znamená významný mezník v odkřesťanšťování Evropy.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 9-11.)

G. Picht (1965-6)

Wer eine Geschichte der Philosophie in die Hand nimmt und sie vernünftig benutzen will, der muß wissen, was er von ihr erwarten darf und was nicht. Ein Lehrbuch der Geschichte der Philosophie verhält sich zur Sache selbst, nämlich zur Philosophie, nicht anders als ein Lehrbuch der Musikgeschichte zur Sache selbst, nämlich zur klingenden Musik. Sie können aus einem solchen Lehrbuch, ähnlich wie aus einer Musikgeschichte, eine Fülle von Kenntnissen erwerben, die zum Verständnis der Philosophie beziehungsweise der Musik wichtig, ja unentbehrlich sind. Aber so wenig wie die Musik als solche in einer Musikgeschichte zum Klingen kommt, so wenig finden sie in den Büchern über die Philosophie das, worum es doch geht, nämlich die Philosophie als solche. Wie die Musik, so ist auch die Philosophie nicht ein Gegenstand, den man vorfinden und zur Kenntnis nehmen kann. Sie ist vielmehr, ähnlich wie die Musik, ein Geschehen, das sich in unserer Mitte ereignet.
(5969, Kants Religionsphilosophie, Stuttgart 1985, S. 9.)