Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

G. Picht (1965-6)

Wer eine Geschichte der Philosophie in die Hand nimmt und sie vernünftig benutzen will, der muß wissen, was er von ihr erwarten darf und was nicht. Ein Lehrbuch der Geschichte der Philosophie verhält sich zur Sache selbst, nämlich zur Philosophie, nicht anders als ein Lehrbuch der Musikgeschichte zur Sache selbst, nämlich zur klingenden Musik. Sie können aus einem solchen Lehrbuch, ähnlich wie aus einer Musikgeschichte, eine Fülle von Kenntnissen erwerben, die zum Verständnis der Philosophie beziehungsweise der Musik wichtig, ja unentbehrlich sind. Aber so wenig wie die Musik als solche in einer Musikgeschichte zum Klingen kommt, so wenig finden sie in den Büchern über die Philosophie das, worum es doch geht, nämlich die Philosophie als solche. Wie die Musik, so ist auch die Philosophie nicht ein Gegenstand, den man vorfinden und zur Kenntnis nehmen kann. Sie ist vielmehr, ähnlich wie die Musik, ein Geschehen, das sich in unserer Mitte ereignet.
(5969, Kants Religionsphilosophie, Stuttgart 1985, S. 9.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Někdy – podle dosavadního způsobu vyjadřování – nemá následek jednu příčinu, nýbrž hned několik (výbuch není způsoben ani přítomností třaskavé směsi, ani škrtnutím sirky nebo přeskočením jiskry, ale vše je ještě podmíněno uzavřeným prostorem, v němž se vytvořila třaskavá směs a kde se objevila jiskra nebo plamínek). Pravá příčina by pak vlastně byla úplnou a dostatečnou podmínkou toho, co následuje. Je ovšem otázkou, zda vůbec taková ryzí kauzální souvislost existuje, tj. zda vždycky takových nezbytných dalších podmínek není víc až velmi mnoho. – Bývá také zvykem mluvit o tzv. spouštěcích mechanismech. Někde jsou takové „spouštěče“ nápadné, ale je možné, že jich je zapotřebí vždycky, jen že jsou často skryté nebo dokonce (za použití dosavadních metod) neurčitelné. A je možné (z mého hlediska vysoce pravděpodobné) že podrobnější studium nejrůznějších takových spouštěčů (a zejména těch nenápadných a skrytých) ukáže, že na počátku každého takového procesu (který nemusí nutně být událostí celkem, nýbrž procesem jako „celek“ vnitřně neintegrovaných, tedy celou pluralitou takových procesů, až někde na konci musí jít o pravé události) jsou skutečné „počátky“ v plném slova smyslu, tedy počátky už ničím z minulosti nevyvolané resp. ne zapříčiněné. (Ale stejně je tu problém, jak vlastně dochází k „jednotnému“ následku, který nemá jednu příčinu, nýbrž jen několik podmínek).
(Písek, 130502-4.)