Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Leukippos (-940)

Leukippos ... praví, že v pravdě jsoucí je zcela plné, není však jediné, nýbrž jsou neomezená jsoucna do počtu a jsou neviditelná pro nepatrnost své hmoty. Ta se pohybují v prázdnu – neboť prázdno jest – a spojujíce se působí vznik, rozlučujíce se působí zánik. A působí i trpí podle toho, jak se právě vzájemně dotýkají ... Rozklad a zánmik se děje působením prázdna a podobně i růst, jelikož do prázdna vstupují tuhá těla ... Neboť jsou jakási tuhá, nedělitelná těla, nejsou-li všude souvislé průduchy. A to nemůže být, neboť by nebylo nic jiného tuhého vedle průduchů a vše by bylo prázdné. Je tedy nutno, aby dotýkající se těla byla nedělitelná a aby bylo mezi nimi prázdno.
(Zl. A 7 z Aristotela.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha 1944, str. 105.)

G. Picht (1965-6)

Wer eine Geschichte der Philosophie in die Hand nimmt und sie vernünftig benutzen will, der muß wissen, was er von ihr erwarten darf und was nicht. Ein Lehrbuch der Geschichte der Philosophie verhält sich zur Sache selbst, nämlich zur Philosophie, nicht anders als ein Lehrbuch der Musikgeschichte zur Sache selbst, nämlich zur klingenden Musik. Sie können aus einem solchen Lehrbuch, ähnlich wie aus einer Musikgeschichte, eine Fülle von Kenntnissen erwerben, die zum Verständnis der Philosophie beziehungsweise der Musik wichtig, ja unentbehrlich sind. Aber so wenig wie die Musik als solche in einer Musikgeschichte zum Klingen kommt, so wenig finden sie in den Büchern über die Philosophie das, worum es doch geht, nämlich die Philosophie als solche. Wie die Musik, so ist auch die Philosophie nicht ein Gegenstand, den man vorfinden und zur Kenntnis nehmen kann. Sie ist vielmehr, ähnlich wie die Musik, ein Geschehen, das sich in unserer Mitte ereignet.
(5969, Kants Religionsphilosophie, Stuttgart 1985, S. 9.)