Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Gabriel Marcel (1968)

Především si připomeňme, že tento sokratismus není skepticismem, je to hledání, hledání tápající, jak jste sám řekl, ale hledání, které nepředpokládá uzavření do světla, když je uvidíme. /77/
Tak má být pojímána milost. Pokušení, kterému podlehlo tolik theologů, spočívá podle mne v neopatrné objektivisaci milosti. Například v tom, že je brána jako příčina a od tohoto okamžiku přestává být milostí a stává se hybnou silou pseudovědění. V tom, co říká Antoine Sorgue, něco takového vůbec nepřipadá v úvahu. Jeho slovo je jednoduše slovo věřícího, který hledá svou cestu, který se cítí být osvícen, ale který velmi dobře ví, že on sám může svými neuváženými činy, svými chybami zhasnout toto světlo, které jej vede.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 76-77.)

Gabriel Marcel (1968)

Myslím, že tady by bylo třeba se vrátit velice daleko nazpět. Bylo by třeba se podívat, jak jsem ke křesťanství dospěl.
Vy víte,že jsem byl vychován bez jakéhokoli náboženství, a přesto od chvíle, kdy jsem sám začal filosoficky myslet, jsem byl jakoby neodolatelně přitahován, abych myslel ve prospěch křesťanství, tj. abych uznal, že v křesťanství musí být nesmírně hluboká skutečnost a že úkolem mne jakožto filosofa je zkoumat, jak je možné této skutečnosti porozumět. Přede mnou tehdy skutečně vyvstal problém pochopitelnosti.
Byla to doba, kdy jsem to, co jsem napsal, dával k posouzení Viktoru Delbosovi a u něho jsem pro tento průzkum cítil velkou sympatii, avšak po léta jsem se nacházel v nesmírně zvláštní situaci člověka, který hluboce věř ve víru druhých, který je naprosto přesvědčen, že tato víra není ilusorní, – aniž by si přiznal možnost nebo právo ji plně přijmout sám. Bylo to paradoxní, jak plně uznávám, a trvalo to dlouho. řekl bych, že jsem dlouho kráčel po napnutém laně a v jistém okamžiku bylo třeba vnějšího zásahu – byl to Mauriac – abych si tuto nenormální situaci uvědomil; ptal jsem se sám sebe a říkal jsem si: mám skutečně právo setrvávat déle na této cestě? Ne, cítím nutnost jasně vyjádřit, kde stojím.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 47.) 00-11

Gabriel Marcel (1968)

Odmítl jste označení „křesťanský existencialismus“; ale jestliže spojení mezí „věřím“ a „existuji“ je pro Vaši filosofii konstitutivní, jestliže v sobě skrývá princip veškerého odmítnutí beznaděje, nepotřebujete přijmout termín „křesťanská filosofie“?
V krajním případě … v krajním případě, snad bych řekl, že bych jej přijal do té míry, že mám námitky vůči stanovisku zaujímanému Bréhierem, když popřel – což se mi zdá naprosto nesmyslné – že by v životě nebo v křesťanské zkušenosti mohly být prvky schopné živit a především obohacovat filosofické myšlení. Takto jde ostatně – chcete-li – o jakousi negaci negace, což bych přijal, pokud se mluví o křesťanské filosofii. Ale abychom se vrátili k tomu, co jste říkal předtím a co je velice důležité: upřesním, že jsem se vždycky považoval za filosofa prahu, filosofa, který se drží – ostatně způsobem dosti nepohodlným – na půli cesty, mezi věřícími a nevěřícími, tak, abych se mohl svým způsobem opřít o věřící, opřít o křesťanské náboženství, o katolické náboženství, ale tak, abych se mohl obracet i k nevěřícím, abych jimi mohl být pochopen a snad abych jim mohl pomáhat. Myslím, že takovýto zájem, nikoliv apologetický – takové /50/ slovo by bylo zcela nemístné – ale že tato bratrská starost sehrála ve vývoji mého myšlení nesmírně důležitou roli; je tedy jisté, že otázky či námitky, které jste připomněl, mohou být vzneseny. Samozřejmě se jich nezříkám, ale jsem povinen upřesnit a takříkajíc lokalisovat, co pro mě bylo místem, jehož jsem se držel, jehož jsem se patrně nepřestal držet …
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 49-50.)

Gabriel Marcel (1968)

Myslím, že tehdy se mi ukázalo to, co nazývám nepochybným charakterem existence. Je to ono vědomí nemožnosti redukovat existenci na co/15/koli jiného a dokonce ji zpochybnit. To znamená, že jsem nikdy nemohl pochopit otázku, kterou vznesli někteří filosofové, pravděpodobně Schelling a v nedávné době Heidegger, otázku, která spočívá v tom, že se řekne: jak je možné, že něco existuje, že je možná existence? Už tehdy má odpověď zněla: tato otázka nemá skutečně žádný smysl, protože předpokládá možnost, která nám není dána, totiž nějakým způsobem abstrahovat od naší existence, postavit se k ní zvenčí, abychom se na ni mohli dívat. Jenže to, nač se můžeme dívat, jsou objekty, je to všechno, co má povahu objektů; ale právě existence není ničím takovým, existence je tím, co předchází. Když ostatně mluvím o prioritě existence, neříkám priorita existence ve vztahu k esenci, k tomu se patrně budeme muset vrátit, až budeme hovořit o sartrovském existencialismu, pro mě však bylo velmi důležité tvrzení, že existence je nejen daná, ale – patrně je to třeba říci způsobem poněkud paradoxnějším: dávající, to znamená, že je dokonce podmínkou jakéhokoli myšlení – a tady se samozřejmě stavím zcela mimo tradiční idealismus.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 14-15.)

Ernst Fuchs (1977)

… Bedenke ich´s recht, so wollte Heidegger an dieser Stelle keineswegs kämpfen. Er war ja doch wie unsereiner erfüllt davon, daß man um Welt gekämpft werde. Statt Welt läßt sich ganz einfach Geld sagen. Die alten Griechen be/107/nannten das Sein mit dem gleichen Wort wie „Vermögen“: Ousia. Was hast du? Darauf könnte Sokrates antworten: Was du bist! Was ich wert bin? Nein, antwortete Heidgger. Wahrheit ist kein Wert. Sie ist mehr als das. Wahrheit, sage ich, ist Zugabe. Wozu? Zum rechten Glauben, antwortet Luther. Gnade und Wahrheit gehören zusammen wie Voraussetzung und Zugabe des Glaubens. Das haben wir damals unter Bultmanns Anleitung gelernt und bei Heidegger erproben können. Die Probe fiel zu Bultmanns Gunsten aus.
(Aus der Marburger Zeit, in: 4293, Erinnerung an Martin Heidegger, Pfullinggen 1977, S. 106-07.)