Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2003)

Je dvojí možné chápání „humanity“ a „humanismu“. To pokleslejší chce všechno měřit člověkem, jak je, tedy dělá míru z člověka samého. Ale člověk ve skutečnosti nikdy není jen to, co je, ale je vždycky také tím, kdo někam směřuje, kdo sám sebe překonává, kdo se sám jakoby dotváří, proměňuje v lepšího člověka. Prostě a dobře: člověk není danost, jíž by se mělo všechno nějak podvolovat a přizpůsobovat, ale je to danost, která nikdy není cele a definitivně „dána“, ale míří kupředu a výš, před sebe a nad sebe, tj. k tomu, co teprve z člověka dělá člověka. – Tento sebe-přesah má ovšem ještě další nepopiratelnou stránku, totiž sebe-popírání, sebe-zavržení, neboť tím, jak se člověk stává něčím jiným, naprosto stejnou mírou opouští sebe původního. To může mít ovšem řadu podob; totéž v zárodečné podobě přece znamená každý „růst“ (v původním, širokém smyslu, ne jako pouhé nabývání na kvantitě). Osobní růst, tj. růst osobnosti, není takto pozvolný a takřka kontinuální, ale má či může mít také své větší nebo menší dramatické zvraty. Právě proto, že není jen záležitostí FYSIS (FYESTHAI znamená přece také „rostu“), může někdy znamenat dokonce zvrat celoživotní, tzv. METANOIA, jak o ní začali mluvit křesťané. K takovému životnímu obratu vyzýval zřejmě už sám Ježíš. (Písek, 030409-1.)

Gabriel Marcel (1968)

Ano, je třeba pochopit, že naděje a poutnictví nejsou dvě rozdílné věci, ale že naděje způsobuje, že chůze není je pouhou bludnou poutí. Mám velice rád jedno z vašich vyjádření: „být“, říkáte, „to je být na cestě“. To je naděje, to ona dává celému vašemu hledání ono tempo, onen krok tápající a jistý zároveň, protože labyrint existence a paprsek naděje, který jím prochází, tvoří nerozlučitelnou jednotu vaší konkrétní filosofie. Myslím také na jednu z vašich formulací: „Věřím v tebe pro nás“. Naděje se stále vrací, ale pod zkušeností a ne nad ní, dá-li se to tak říci.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 77.)

Gabriel Marcel (1968)

… Je pravda, že vztah filosofie a dramatu je u mě tak úzký a důvěrný, jak jen může být.
Mám-li shrnout své myšlení, řekl bych, že má filosofie je existenciální natolik, nakolik je zároveň divadlem, tj. dramatickým výtvorem. Když jsem v posledních letech přemýšlel nad svým dílem, velice /34/ mě zaujala skutečnost, že existence – nebo, chcete-li, existující subjekt – může být skutečně promýšlena jen tam, kde je jí dáno slovo. V opačném případě hovoříme o existujícím subjektu, pomocí slov zdůrazňujeme jeho hodnotu jakožto subjektu, ale prakticky už tím, že o něm mluvíme, ho nevyhnutelně objektivujeme a následkem toho deformujeme.
Rozumí se, že toto je pohled a posteriori. Ve skutečnosti jsem vůbec nepostupoval takto chronologicky – …
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 33-34.)

Gabriel Marcel (1968)

… Mimoto jsem rád, že jste hovořil o roli příkladů v mém díle myslím, že jejich role je opravdu velice důležitá.
Kolikrát jsem jen řekl, že myšlení, které se neopírá o příklady, vždycky riskuje, že se ztratí ve vzduchoprázdnu, že se nechá zmást určitou jazykovou strukturou, která je jaksi předzjednaná. Dát příklad, to pro mě znamená v jistém smyslu dokázat sobě samému a dokázat také svému partnerovi v dialogu, že mluvím o něčem, že nemluvím do prázdna. Skoro bych řekl, že příklad plní funkci jakési závlahy.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 41.)

Gabriel Marcel (1968)

Označení, které by nejlépe charakterisovalo váš postoj na všech těchto úrovních a tváří v tvář všem těmto nebezpečím, je filosof bdělý, stojící na stráži. /67/
Ano, ostatně je to označení, kterého jsem použil ve svém projevu ve Frankfurtu – ten jste před chvílí připomněl. Myslím, že je to základní funkce, slovo funkce však nemá příliš rád; řekněme spíše úkol, který filosofovi přísluší: Zajímat se o dění a takříkajíc bdít nad vývojem způsobu myšlení, protože dobře víme, že každý z nás je neustále vystaven nebezpečí, že znovu upadne, řekněme, do morálky stáda, do konformismu, do morálky čistě iracionální. A v tomto bodě jsem zajedno s filosofy minulosti a s lidmi, které jsem znal a hluboce si jich vážil, jako byl například Léon Brunschvicg. Jakkoli velké jsou rozdíly, které kladou do protikladu moje a jeho myšlení, je to člověk, na kterého budu vždy myslet s určitým pocitem úcty.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 66-67.)