LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2008)

Musíme náležitě rozlišovat presocialistické prvky v dávné i pozdější evropské historii a vlastní socialismus, který sice na tyto prvky navazuje, ale formuje se jako kritika, tj. budˇnaprosté odmítání „kapitalismu“ nebo jako snaha o jeho „nápravu“. Počátek socialismu tedy klademe až tam, kde se formuje v opozici proti prvním zřetelným následkům dovážení levných surovin nebo i plodin a výrobků a zejména technických vynálezů a industrializace, tedy jako kritika ohrožování a zbídačování jak malých domácích producentů (všeho druhu), tak námezdných pracovníků (na velkých statcích, v manufakturách a později v továrnách). Socialismus proto není původně orientován na odstranění existujícího společenského řadu a jeho nahražení jiným řádem, nýbrž proti slepému samovývoji techniky, vedoucímu k sociálním deformacím, postihujícím především (ale nejenom) ty nemajetné a chudé. V sociální a politické praxi vede k posilování solidarity s těmi postiženými a vůbec s chudými, a ideově (a později i teoreticky) se opírá o předsocialistické prvky v dosavadní tradici a o doklady nápravných opatření, k nimž sahali už v minulosti někteří zákonodárci a dokonce celé politické skupiny či „strany“.
(Písek, 080414-1.)

Romain Rolland (1918)

V rozsáhlém sesutí naší civilisace bloudí hodně často myšlenka v rozvalinách Evropy. V temném bludišti, do něhož pronikají tu a tam sluneční šípy, hledá ve Věčném návratu tvary, podobající se těm, jež ji obklopují a dávají jí klíč k přítomnosti. Hledá tvary, které ... Hledá velké duchy, jejichž jasný a osobitý rozum vyjádřil tyto doby, podstatu jejich touhy, jejich metafyzický sen a hledá ještě víc to, čím chtěli býti /8/ než to, čím byli. Naši mistři filosofové moderní Evropy se nám stali jakýmisi přáteli ze včerejška, kteří nás nechali odejít uprostřed bouře a nešli za námi. Věrní a domáčtí zůstávají u domácího krbu, ale krb se zřítil: bude znovu vybudován? Jejich hlas je nám posvátný, protože nám připomíná dobrodiní své odpovědi na naše včerejší otázky, neodpovídá však již na naše otázky dnešní.
(Empedoklés z Akragantu, Symposion, Praha 1947, str. 7-8.)

Gabriel Marcel (1968)

Ano, je třeba pochopit, že naděje a poutnictví nejsou dvě rozdílné věci, ale že naděje způsobuje, že chůze není je pouhou bludnou poutí. Mám velice rád jedno z vašich vyjádření: „být“, říkáte, „to je být na cestě“. To je naděje, to ona dává celému vašemu hledání ono tempo, onen krok tápající a jistý zároveň, protože labyrint existence a paprsek naděje, který jím prochází, tvoří nerozlučitelnou jednotu vaší konkrétní filosofie. Myslím také na jednu z vašich formulací: „Věřím v tebe pro nás“. Naděje se stále vrací, ale pod zkušeností a ne nad ní, dá-li se to tak říci.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 77.)

Ladislav Hejdánek (2011)

To je ovšem stará věc – o „úpadku Západu“ se mluví a píše víc jak 200 let; a ještě Patočka psal v posledních svých letech o „době poevropské“. To ovšem ještě nešlo o argumenty populační, ale spíše kulturní a duchovní. Prostě a dobře: stále víc se ukazuje, že žijeme v době velmi se podobající době upadajícího Říma. Bylo by dobré, kdyby si toho lidé stále víc všímali a kdyby na to byli na úrovni upozorňováni. Samozřejmě je třeba na to reagovat, ale nikoli vyvoláváním strachu nebo dokonce nenávisti k těm „cizím“. Konkrétně islám byl už jednou na cestě k světovládě: ovládl severní Afriku a šířil se do Evropy (hlavně přes hispánský poloostrov). Evropa se tehdy ubránila hlavně vojensky, což nebylo šťastné (tím si zadělala na dnešní potíže) – a zároveň udělala mnoho chybných kroků (zejména se vykašlala na Cařihrad a nechala hlavně Slovany, aby se sami bránili proti nové obrovskému tlaku z Asie (Mongolů, Tatarů atd.). Tím západní křesťané zavinili kulturní a myšlenkové opožďování Rusů za Západem a katastrofální vývoj vztahů také k třetímu světu vůbec. Náboženské války v Evropě a úpadek skutečného křesťanství to jen všechno uspíšil a urychloval. Dnes Evropané nemají nic jiného, oč se opřít, než křesťanství, od kterého se však velká většina odvrací nebo je chápe jen v podobě slabého odvaru. Reakcí na to je jenom fundamentalismus nejrůznější podoby, ale to je k ničemu. Povzbuzování k větší porodnosti je také k ničemu. Je ostatně absurdní, že v Číně si naopak dali záležet na tom, aby víc dětí v rodinách zakázali – kolik „znalců“ kdysi hrozilo, že nás zavalí právě Čína ! A také se hodně mluvilo o přelidnění zeměkoule. Prostě a dobře: Evropa a evropanství nemůže ty nejzávažnější problémy řešit větší porodností – to už nikdy nestihne (i když podpora rodin s dětmi by byla záhodná), ale může se prosazovat jen kulturně, myšlenkově a duchovně. Pokud tomu ani vlády, ani kulturní instituce, univerzity a vůbec školy, a především širší vrstvy náležitě nebudou rozumět, dopadne to jako se starým Římem. Svět prostě bude opravdu jiný. Ale právě historické příklady ukazují, že barbaři nakonec přijmou za svou onu vyšší civilizaci a časem i kulturu (pokud jim ji Evropané ještě dále neznechutí). Aby se ovšem nakonec neukázalo, že těmi „barbary“ jsme hlavně my sami! Evropa se barbarizuje ! Howgh ! Táta.
(Číst to po sobě nebudu, chyby si oprav sama.)
(e-mailová odpověď Janě; Písek, 110125-2.)

Gabriel Marcel (1968)

… Je pravda, že vztah filosofie a dramatu je u mě tak úzký a důvěrný, jak jen může být.
Mám-li shrnout své myšlení, řekl bych, že má filosofie je existenciální natolik, nakolik je zároveň divadlem, tj. dramatickým výtvorem. Když jsem v posledních letech přemýšlel nad svým dílem, velice /34/ mě zaujala skutečnost, že existence – nebo, chcete-li, existující subjekt – může být skutečně promýšlena jen tam, kde je jí dáno slovo. V opačném případě hovoříme o existujícím subjektu, pomocí slov zdůrazňujeme jeho hodnotu jakožto subjektu, ale prakticky už tím, že o něm mluvíme, ho nevyhnutelně objektivujeme a následkem toho deformujeme.
Rozumí se, že toto je pohled a posteriori. Ve skutečnosti jsem vůbec nepostupoval takto chronologicky – …
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 33-34.)