Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

Korektury se v rámci nakladatelského podnikání jaksi osamostatnily, takže korektor nemusí ani dobře rozumět, o čem text je, ale přesně ví, jak se která slova mají správně psát. Poprvé jsem se s touto korekorskou náruživostí setkal, když jsem redaktorovi Bílkovi z Vesmíru předal (1963) text svého článku „Svět bez člověka“. Měl jsem tam dvě podobná slova, která však vždycky znamenala něco jiného, od druhého, podobného slova významově odlišného. Těmi slovy byla adejktiva „subjektivní“ a „subjektní“. To pochopitelně (či snad spíš nepochopitelně?) nemohl korektor strpět, a sjednotil psaní všech těchto slov na „subjektivní“. Naštěstí jsem si mohl vyžádat korekturu, a zase jsem to tam všechno opravil na původní podobu, a náležitě jsem na to upozornil i redaktora Bílka. Slovo „subjektní“ ovšem nebylo mým vynálezem, už před válkou ho na mnoha místech užil J. B. Kozák ve své poslední knížce před odjezdem do Spojených států (Věda a duch, 1939?), ovšem bez výslovného úmyslu obě slova, totiž „subjektní“ a „subjektivní“ významově odlišit. Byl jsem tím ovšem ovlivněn či spíše inspirován, když jsem psal svou dissertaci (právě pro prof. Kozáka). – A něco podobného se mi zase stalo nedávno, ovšem s tím rozdílem, že se mi už korektura do ruky nedostala, takže jsem neměl příležitost chybné zásahy opravit do původní podoby. Šlo v tomto případě o slovo přejaté z řečtiny, totiž „theologie“. Podle pravopisných pravidel se má tento termín psát už trvale bez „h“, tedy jako „teologie“. Ovšem dnes už je většině teologů původní etymologický význam toho slova nejen cizí ve smyslu nezvyklosti, nýbrž něčím, co zásadně odm ítají. Dnes už téměř žádný teolog nechápe svůj obor, totiž teologii, jak nějakou „vědu o Bohu“, a to prostě proto, že si je velmi dobře vědom, že žádná taková věda (v dnešním smyslu) není možná. Naproti tomu ovšem třeba celý pozdní středověk (tzv. scholastika) byla – v navázání na Aristotela – přesvědčen nejen o nutnosti takové zvláštní disciplíny (to ovšem už nikoli disciplíny filosofické, jak tomu kdysi rozuměl Aristotelés), ale i o tom, že to je disciplína nejvyšší, vrcholná, protože – zase jak to řekl už Aristotelés – je to věda o „nejvyšším“. Považuji proto za rozumné a pro sebe dokonce za nutné, obojí od sebe důkladně odlišovat: tanm, kde byla theologie opravdu chápána jako „věda o Bohu“ (eventuelně jako věda o bohu nebo o bozích), je smysluplné a je třeba psát toto slovo s oním „h“, které naši pravopisci generálně vyloučili, zatímco psaní bez „h“ můžeme bez větších problémů ponechat tam, kde je tato disciplína chápána jinak (zejména např. jako interpretace starozákonních a novozákonních biblických textů, a to s použitím metod lingvistiky, historie, religionistiky atd.). A co se nestalo: můj text vyšel v Brně „vylepšen“ korektorem, posedlým sjednocováním pravopisu, a rozdíl mezi theologií a teologií byl prostě smazán. Obdobná tendence ke sjednocování pravopisné podoby názvu „filosofie“ na jeho upadlý tvar „filozofie“ se zatím generálně neprosadila a – jak pevně doufám – ani v budoucnosti neprosadí, protože se filosofové mohou dovolávat proti korektorům toho, že i naše pravopisná pravidla obě verze připouštějí (ale dalo to a často ještě dodnes dá značnou práci!). – Je to velmi zajímavé: odkud se ta posedlost unifikováním vlastně bere?
(Písek, 060720-4.)

Gabriel Marcel (1968)

Ano, je třeba pochopit, že naděje a poutnictví nejsou dvě rozdílné věci, ale že naděje způsobuje, že chůze není je pouhou bludnou poutí. Mám velice rád jedno z vašich vyjádření: „být“, říkáte, „to je být na cestě“. To je naděje, to ona dává celému vašemu hledání ono tempo, onen krok tápající a jistý zároveň, protože labyrint existence a paprsek naděje, který jím prochází, tvoří nerozlučitelnou jednotu vaší konkrétní filosofie. Myslím také na jednu z vašich formulací: „Věřím v tebe pro nás“. Naděje se stále vrací, ale pod zkušeností a ne nad ní, dá-li se to tak říci.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 77.)

Gabriel Marcel (1968)

… Je pravda, že vztah filosofie a dramatu je u mě tak úzký a důvěrný, jak jen může být.
Mám-li shrnout své myšlení, řekl bych, že má filosofie je existenciální natolik, nakolik je zároveň divadlem, tj. dramatickým výtvorem. Když jsem v posledních letech přemýšlel nad svým dílem, velice /34/ mě zaujala skutečnost, že existence – nebo, chcete-li, existující subjekt – může být skutečně promýšlena jen tam, kde je jí dáno slovo. V opačném případě hovoříme o existujícím subjektu, pomocí slov zdůrazňujeme jeho hodnotu jakožto subjektu, ale prakticky už tím, že o něm mluvíme, ho nevyhnutelně objektivujeme a následkem toho deformujeme.
Rozumí se, že toto je pohled a posteriori. Ve skutečnosti jsem vůbec nepostupoval takto chronologicky – …
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 33-34.)

Gabriel Marcel (1968)

… Mimoto jsem rád, že jste hovořil o roli příkladů v mém díle myslím, že jejich role je opravdu velice důležitá.
Kolikrát jsem jen řekl, že myšlení, které se neopírá o příklady, vždycky riskuje, že se ztratí ve vzduchoprázdnu, že se nechá zmást určitou jazykovou strukturou, která je jaksi předzjednaná. Dát příklad, to pro mě znamená v jistém smyslu dokázat sobě samému a dokázat také svému partnerovi v dialogu, že mluvím o něčem, že nemluvím do prázdna. Skoro bych řekl, že příklad plní funkci jakési závlahy.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 41.)

Gabriel Marcel (1968)

Označení, které by nejlépe charakterisovalo váš postoj na všech těchto úrovních a tváří v tvář všem těmto nebezpečím, je filosof bdělý, stojící na stráži. /67/
Ano, ostatně je to označení, kterého jsem použil ve svém projevu ve Frankfurtu – ten jste před chvílí připomněl. Myslím, že je to základní funkce, slovo funkce však nemá příliš rád; řekněme spíše úkol, který filosofovi přísluší: Zajímat se o dění a takříkajíc bdít nad vývojem způsobu myšlení, protože dobře víme, že každý z nás je neustále vystaven nebezpečí, že znovu upadne, řekněme, do morálky stáda, do konformismu, do morálky čistě iracionální. A v tomto bodě jsem zajedno s filosofy minulosti a s lidmi, které jsem znal a hluboce si jich vážil, jako byl například Léon Brunschvicg. Jakkoli velké jsou rozdíly, které kladou do protikladu moje a jeho myšlení, je to člověk, na kterého budu vždy myslet s určitým pocitem úcty.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 66-67.)