LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Simone Weil (1909-43)

Od určitého stupně útlaku mocní nevyhnutelně dosahují toho, že je jejich otroci zbožňují. Neboť myšlenka, že jsme naprosto omezení, že jsme hračkou jiné bytosti, je pro člověka nesnesitelná. Jsou-li mu v takové situaci odebrány všechny možnosti, jak omezení uniknout, nezbývá mu nic jiného, než se přesvědčit o tom, že právě to, k čemu ho nutí, vykonává dobrovolně, jinými slovy nahradit poslušnost oddaností. A dokonce se občas snaží dělat víc, než k čemu ho nutí, a trpí přitom méně, na základě stejného jevu, jenž způsobuje, že při hře děti se smíchem snášejí fyzické bolesti, které by je zdrtily, kdyby je musely podstoupit za trest. Touto oklikou otroctví kazí duši: tato oddanost totiž spočívá na lži, neboť její důvody/163/ nesnesou zkoumání. ...
(Tíže a milost, př. Alan Beguivin, Praha 2009, str. 162-63.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Oba termíny, totiž možnost a nutnost, mají svůj smysl a svůj význam jen v rámci chybné koncepce kauzality. Kant jim přisoudil povahu kategorií, protože samu kauzalitu chápal jako apriorní výbavu rozumu. Doopravdy se však týkají skutečnosti, ale přisuzují přitom skutečnost charakter, který nemá. Pokud tedy čas a prostor nebudeme s Kantem chápat jako smyslové apriori a pokud nepřisoudíme ani možnosti a nutnosti povahu a funkci pouhého rozumového apriori, musíme jak v nutnosti, tak zejména v možnosti vidět problém především ontologický resp. – přesněji řečeno – méontologický. Možnost je to, co (ještě) není a co možná nebude. Chápat (,reálnou‘) možnost jako modus, který nutně přechází ve skutečnost, znamená místo pojmu ,možnosti‘ se uchýlit k pseudopojmu či pa-pojmu. Je třeba se v něčem vrátit k Aristotelovi a chápat DYNAMIS jako cosi hybného, ale hybnost DYNAMIS má obrácený směr proti tomu, jak chápe nutný proces kauzální teorie (která omezila Aristotelovy 4 „příčiny“ na pouze jedinou, totiž na caus efficiens): DYNAMIS totiž směřuje z budoucnosti do přítomnosti. A jakmile se jí chopí aktivita nějakého subjektu (Aristotelés ovšem mluvil o ENERGEIA), uskutečňuje se DYNAMIS směrem do budoucnosti, ale tak, že po sobě nechává stopy (a také produkty), které zčásti pomíjejí as přecházejí do minulosti, které se však zčásti zachytávají v podobě trvalejších reliktů, takže jsou (po nějaký čas a v nějaké podobě) „při tom“, když z budoucnosti přichází určitá nová přítomnost, zatímco ta stará pomíjí a odchází do minulosti, v níž už nic není přítomné. ENERGEIA tedy můžeme překládat jako „skutečnost“, pokud si plně uvědomujeme její nerozlučnou spjatost s ,actus‘, tedy česky se ,skutkem‘, činem. Naproti tomu obecný zvyk mluvit o „možnostech“ v objektivizovaném smyslu a chápání nedovoluj tento termín prostě převzít, nýbrž je třeba najít jiný nebo aspoň vždy znovu připomínat, že možnost má charakter skutečnosti nepředmětné (což není modus předmětnosti). (Písek, 030821-5.)

Martin Heidegger (1931)

… Ale snad je toto pojednání (rovněž samostatné) o OYSIA připomenuto právě proto, aby bylo naznačeno, že také následující pojednání patří do okruhu otázky po kategoriích. Také DYNAMIS a ENERGEIA, o kterých má být nyní řeč, jsou pak dvěma kategoriemi, které si zaslouží zvláštního zkoumání. Tato domněnka se vnucuje, pokud si připomeneme pozdější a dodnes běžné pojetí DYNAMIS a ENERGEIA jako možnosti a skutečnosti. Především pro Kanta a od Kantovy doby náleží totiž ,možnost‘ a ,skutečnost‘ společně s ,nutností‘ mezi kategorie. Tyto pojmy tvoří skupin kategorií ,modality‘. Avšak DYNAMIS a ENERGEIA u Aristotela v žádném z jeho výčtů kategorií nenacházíme. Otázka po DYNAMIS a ENERGEIA, možnosti a skutečnosti, není pro Aristotela otázkou po kategoriích. To je třeba bez váhání tvrditn proti běžným pokusům o výklad. A toto vysvětlení – ovšem opět pouze negativní – je prvním předpokladem pro porozumění celému pojednání.2
- – -
2 Zde by bylo také zapotřebí vložit úvahy o TO HYPARCHEIN[vyskytovat se, skutečnost], TO EX ANAGKÉS HYPARCHEIN [nutně se vyskytovat, nutnost], a TO ENDECHESTHAI HYPARCHEIN [moci se vyskytovat, možnost]. An. pr. I, 2, 25a1 n.; srv. De interpret. kap. 12 n.
(7197, Aristotelova Metafyzika XI, 1-3, GA Bd. 33, př. Iv.Chvatík, Pha 2001, str. 13.)

Gabriel Marcel (1968)

Ano, je třeba pochopit, že naděje a poutnictví nejsou dvě rozdílné věci, ale že naděje způsobuje, že chůze není je pouhou bludnou poutí. Mám velice rád jedno z vašich vyjádření: „být“, říkáte, „to je být na cestě“. To je naděje, to ona dává celému vašemu hledání ono tempo, onen krok tápající a jistý zároveň, protože labyrint existence a paprsek naděje, který jím prochází, tvoří nerozlučitelnou jednotu vaší konkrétní filosofie. Myslím také na jednu z vašich formulací: „Věřím v tebe pro nás“. Naděje se stále vrací, ale pod zkušeností a ne nad ní, dá-li se to tak říci.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 77.)

Gabriel Marcel (1968)

… Je pravda, že vztah filosofie a dramatu je u mě tak úzký a důvěrný, jak jen může být.
Mám-li shrnout své myšlení, řekl bych, že má filosofie je existenciální natolik, nakolik je zároveň divadlem, tj. dramatickým výtvorem. Když jsem v posledních letech přemýšlel nad svým dílem, velice /34/ mě zaujala skutečnost, že existence – nebo, chcete-li, existující subjekt – může být skutečně promýšlena jen tam, kde je jí dáno slovo. V opačném případě hovoříme o existujícím subjektu, pomocí slov zdůrazňujeme jeho hodnotu jakožto subjektu, ale prakticky už tím, že o něm mluvíme, ho nevyhnutelně objektivujeme a následkem toho deformujeme.
Rozumí se, že toto je pohled a posteriori. Ve skutečnosti jsem vůbec nepostupoval takto chronologicky – …
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 33-34.)