Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jacques Derrida (2001)

/ É.R.: …Co se týká způsobu, jímž se v současné době navracíme k čistě traumatické či organické kauzalitě nebo ke stopě, abychom vysvětlily neurózy, ačkoliv Freud tuto tezi opustil již roku 1897, vidím v něm jistý regresivní postoj. Je možné /78/ ponechat určitý prostor psychice a myšlence subjektivní svobody, aniž bychom popírali ekonomické, biologické či sociální determinace.
/ J.D.: Samozřejmě, ale není mi úplně jasné, co nazýváte „určitým prostorem“, který bychom měli chtít zachránit. Musíme si vysvětlit slova „subjekt“ a „svoboda“. To, co se vzpírá a co se musí vzpírat tomuto determinismu či tomuto imperialismu deterministického diskurzu, nebudu nazývat subjekt, ani já, ani vědomí a dokonce ani nevědomí, nýbrž budu tak říkat jednomu z míst vyvstání jiného, nekalkulovatelného, události. Singularita je totiž vystavena tomu, co přichází jakožto jiné a nekalkulovatelné. Singularita jako taková (ať se jako taková jeví či nikoli) se ve své existenci samé nikdy neredukuje na pravidla nějakého strojového kalkulu a dokonce ani na ty nejnezpochybnitelnější zákony nějakého determinismu. Jak něco takového pojmenovat? Je to obtížné. Ve chvíli, kdy to nazvu svobodou, , mám vždycky strach, že obnovuji filosofický diskurs, který byl již vystaven jisté dekonstrukci (svoboda jakožto svrchovaná moc subjektu nebo nezávislost vědomého já, „cogito“, dokonce i svoboda Dasein atd.).
Zdá se mi, že jediný pokus, nejpřesvědčivější cestu k tomu, aby byla slovu či pojmu „svoboda“ dodána určitá post-dekonstruktivní hodnota – což se mi často zdá nezbytné, zejména chceme-li přijmout či nechat vyvstat to, co přichází, co přijde, v podobě jiné etiky, repolitizace přiměřené jinému pojmu politična, probíhající transformace mezinárodního práva atd. – zaznamenávám, přinejmenším zaznamenávám, v některých pasážích knihy „Zkušenost svobody“ od Jeana-Luca Nancyho.
Když jsem v průběhu posledních let musel pojmenovat věci tohoto řádu – „svobodnost“, nekalkulovatelnost, nepředvídatelnost, nerozhodnutelnost, událost, nadcházení, jiné -, často jsem mluvil o tom, „co přichází“.
/ É.R.: O tom, co přichází? /79/
/ J.D.: Ano, co se nepředvídatelně vynořuje, co se dovolává mé odpovědnosti a zároveň ji přesahuje (mé odpovědnosti před mou svobodou – již se zdá nicméně předpokládat, mé odpovědnosti v heteronomii, mé odpovědnosti bez autonomie), událost, příchod toho, co (kdo) přichází, ale nemá ještě rozpoznatelný tvar – a co tedy nutně není jiným člověkem, mým bližním, druhem, bratrem (dovedete si představit všechny diskursy, které by to, co (ten, kdo) takto přichází, znovu uvedlo do hry). Může to být stejně tak dobře nějaký „život“ nebo dokonce nějaký „přízrak“ ve zvířecí či božské podobě, aniž by byl „zvířetem“ či „Bohem“, nemusí to být jen muž nebo žena, ani …
(7333, Co přinese zítřek? (dialog), Praha 2003, str. 77-79.) 05-01

Gabriel Marcel (1968)

Ano, je třeba pochopit, že naděje a poutnictví nejsou dvě rozdílné věci, ale že naděje způsobuje, že chůze není je pouhou bludnou poutí. Mám velice rád jedno z vašich vyjádření: „být“, říkáte, „to je být na cestě“. To je naděje, to ona dává celému vašemu hledání ono tempo, onen krok tápající a jistý zároveň, protože labyrint existence a paprsek naděje, který jím prochází, tvoří nerozlučitelnou jednotu vaší konkrétní filosofie. Myslím také na jednu z vašich formulací: „Věřím v tebe pro nás“. Naděje se stále vrací, ale pod zkušeností a ne nad ní, dá-li se to tak říci.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 77.)

Gabriel Marcel (1968)

… Je pravda, že vztah filosofie a dramatu je u mě tak úzký a důvěrný, jak jen může být.
Mám-li shrnout své myšlení, řekl bych, že má filosofie je existenciální natolik, nakolik je zároveň divadlem, tj. dramatickým výtvorem. Když jsem v posledních letech přemýšlel nad svým dílem, velice /34/ mě zaujala skutečnost, že existence – nebo, chcete-li, existující subjekt – může být skutečně promýšlena jen tam, kde je jí dáno slovo. V opačném případě hovoříme o existujícím subjektu, pomocí slov zdůrazňujeme jeho hodnotu jakožto subjektu, ale prakticky už tím, že o něm mluvíme, ho nevyhnutelně objektivujeme a následkem toho deformujeme.
Rozumí se, že toto je pohled a posteriori. Ve skutečnosti jsem vůbec nepostupoval takto chronologicky – …
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 33-34.)

Gabriel Marcel (1968)

… Mimoto jsem rád, že jste hovořil o roli příkladů v mém díle myslím, že jejich role je opravdu velice důležitá.
Kolikrát jsem jen řekl, že myšlení, které se neopírá o příklady, vždycky riskuje, že se ztratí ve vzduchoprázdnu, že se nechá zmást určitou jazykovou strukturou, která je jaksi předzjednaná. Dát příklad, to pro mě znamená v jistém smyslu dokázat sobě samému a dokázat také svému partnerovi v dialogu, že mluvím o něčem, že nemluvím do prázdna. Skoro bych řekl, že příklad plní funkci jakési závlahy.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 41.)

Gabriel Marcel (1968)

Označení, které by nejlépe charakterisovalo váš postoj na všech těchto úrovních a tváří v tvář všem těmto nebezpečím, je filosof bdělý, stojící na stráži. /67/
Ano, ostatně je to označení, kterého jsem použil ve svém projevu ve Frankfurtu – ten jste před chvílí připomněl. Myslím, že je to základní funkce, slovo funkce však nemá příliš rád; řekněme spíše úkol, který filosofovi přísluší: Zajímat se o dění a takříkajíc bdít nad vývojem způsobu myšlení, protože dobře víme, že každý z nás je neustále vystaven nebezpečí, že znovu upadne, řekněme, do morálky stáda, do konformismu, do morálky čistě iracionální. A v tomto bodě jsem zajedno s filosofy minulosti a s lidmi, které jsem znal a hluboce si jich vážil, jako byl například Léon Brunschvicg. Jakkoli velké jsou rozdíly, které kladou do protikladu moje a jeho myšlení, je to člověk, na kterého budu vždy myslet s určitým pocitem úcty.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 66-67.)