Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Už personalismus svým důrazem na člověka jako osobu (persona, personne, person, Person) počítá – ne sice vždy výslovně, ale fakticky – s životem této „osoby“ jakožto životním děním. Proto nový důraz na člověka jako subjekt může vyvolat dojem, jako by šlo spíše o ústup nebo redukci, neboť lidé si většinou budou klást otázku po subjektu tohoto životního dění, tj. jako po něčem, co se toho dění nějak účastní (participuje na něm), ale není jeho součástí. To sice není z cela mylné (protože subjekt opravdu není jen součástí svého života, svých životních osudů), zůstaneme-li jen u uvedených formulací, ale je to mylné v tom, jak to je běžně chápáno. Subjekt totiž je událost, jeho život je událostné dění, a to právě znamená, že nemůže být redukován na žádnou ze svých aktuálních jsoucností, ale že k němu vždycky náleží také to, čím už není, jakož i to, čím ještě není a co ještě čeká na jeho aktivitu, na jeho „výkony“ (které mají vliv na to, čím resp. kým ještě bude). Chyba většiny personalistů spočívá v tom, že svůj zájem soustřeďují výhradně (nebo aspoň daleko převážně) na člověka; tím se dostávají nejen fakticky, ale dokonce záměrně do distance vůči přírodním vědám. Stejným neduhem trpí také filosofové existence existencialisté. To je třeba překonat pojetím subjektu jako univerzální událostné struktury, bez níž by svět nemohl být a také nebyl skutečným světem. A toto pojetí je pak možno náležitě aplikovat na člověka jako na subjekt zvláštního typu, a pokud je nám zatím známo, subjekt nejvyšší úrovně. K bytostné povaze subjektu náleží, že je děním dvojí povahy, totiž děním niterný (nebo nepředmětným) a děním zvnějšněným (zpředmětněným, předmětným), a přitom obojí toto dění je sjednoceno (integrováno) v jediný subjekt, v jedinou událost (event. v případě člověka v jedinou pravou superudálost nejvyššího typu, neboť všechny rozsáhlejší superudálostí mají pouze nepravý událostný charakter, tj. mají centrum či garante své integrace mimo sebe, nikoli v sobě, uvnitř sebe). Pokud bychom se tedy měli co nejpřesn ěji vyjádřit, pak subjektem celého lidského života je událost zvnějšňování jeho niternosti, tj. uskutečňování toho, co ještě nenastalo (ale mělo a má nastat). K tomu zajisté náleží také leccos specifického, co nastat mohlo, ale nenastalo – ať už nastat mělo či naopak nemělo; subjekt rekonstituuje sám sebe každým svým činem, a také každým vědomým rozhodnutím určitého činu (určité reakce) se vzdát. (Písek, 050804-4.)

Ladislav Hejdánek (1967)

Není pochyby o tom, že pokusy směřující k tomuto cíli budou muset vyrazit po rozmanitých cestách, z nichž některé se časem ukáží jako schůdnější, jiné jako méně schůdné, v některých bude možno pokračovat dlouho, jiné bude naopak zapotřebí opustit. Předem nelze poznat a zvolit jedinou správnou cestu, neboť tato správnost není pře-dem dána, ale postupně se teprve na cestě otvírá a formuje, strukturuje. To ovšem neplatí jen na úrovni myšlenkového, filosofického úsilí, ale obecně pro každé lidské směřování. Směr lidské progresivity, směr postupu lidstva není založen a dán nějak zvenčí a tedy nezávisle na detailech konkrétního praktického rozvrhování a provádění, ale otvírá se nebo zase uzavírá každým činem, každým aktem člověka a společnosti. To ovšem znamená, že otázka je svou podstatou zakotvena hlouběji než v pouhých nedostatcích lidského vědomí, o nichž člověk ví a které reflektuje. Otázka je výrazem aktuální existence člověka, je součástí lidské existence. Člověk není ani individuálně, ani dějinně dán v hotové, uzavřené podobě, ale žije v ustavičném vykračování, přesahování toho, čeho dosáhl, jak a v čem se realizoval. Člověku je všechno již dosažené jenom podmínkou a předpokladem, jenom výchozím bodem (vždy znovu výchozím) a snad také materiálem a nástrojem, prostředkem k novým realizacím. Lidský život spočívá právě v tomto přesahování, ne v setrvávání; člověk žije tam, kde se chápe nové situace, ne tam, kde je v držení dosaženého. Lidskost je v otevřenosti, ‚v ustavičném otvírání vůči novému, nikoli ve shromažďování a uchovávání. Otázka pak je jedním ze způsobů, jímž se člověk otvírá tomu, co není, co ještě není. …
(Člověk a otázka, in: (sborník) Podoby, Čs. spisovatel, Praha 1967, str. 130.)

Ladislav Hejdánek (2008)

V apokryfní knize Moudrosti (Sapientia, kap. 3, 1-3) je pozoruhodně vyjádřeno něco, co sluší i dnes připomínat (upravím to trochu proti překladu kralických, ale bez nároku na větší filologickou přesnost atd.):
Spravedliví jsou v boží ruce, trápení se jich nedotkne. Nemoudrým se zdá, že umírají, a považují to za cosi zlého, a jejich odchod za zničení; ale oni jsou v pokoji.
Něco podobného najdeme i v Sokratových posledních slovech, že nikdo z přítomných, kteří se s ním přišli rozloučit, a ani on sám neví, kdo „jde k lepšímu“. – Dost ovšem záleží na správném výkladu. Pisatel uvedeného místa zřejmě byl už pod vlivem řeckého dualismu duše a těla, a zajisté také byl „nakažen“ myšlenkou nesmrtelnosti duše (v. 4). Tím už byla poněkud narušena ona stará (židovská) tradice, která duši spojovala s tělem (tj. chápala duši jako součást těla, a to se později promítlo do představy „obnovy“ obojího, tedy i těla, neboť i pro „duši“ platí, že je jen prachem a že se v prach obrátí, a to v oživení resp. „znovustvoření“ v důsledku příchodu Stvořitele, srv. Job ). Dále je důležité správně porozumět onomu „nedotkne“: to pochopitelně neznamená, že se každému trápení vyhnout, nýbrž že je to eventuelní trápení nemůže zasáhnou až do samého „jádra“ jejich „bytosti“. Dalo by se snad říci, že důstojnost člověka, o které se čas od času mluví v souvislosti s tzv. „přirozenými“ lidskými právy, je zakotvena právě v tom, co se vymyká FYSIS, a nejen to, co se FYSIS (tj. od narození až po smrt) přímo vůbec netýká, co je „mimo FYSIS“, vedle ní, tedy v „původním“ (knihovníkem Andronikem nezamýšleném a nejspíš ani netušeném) významu, totiž v jeho etymologickými kořeny nesených a vždy znovu obnovovaných konotacích, znamená slovo „metafyzický“. Lidská důstojnost není ničím obecným, charakterizujícím všechny lidi, nýbrž je to „metafyzická skutečnost“, která má naprosto individuální charakter, tj. nepřerušitelnou vazbu na jednotlivého člověka a ne jeho jedinečnost (která nemůže být nikdy založena FYSEI, tedy „od přírody“, od „narození“). A právě této jedinečnosti resp. tohoto jedinečného, individuálního, osobního „založení“ či „stvoření“ každého jedince se z bytostné jeho „nepředmětné povahy“ (nikoli tedy ve smyslu FYSIS) se žádná újma, žádné utrpení, žádná „muka“ nemohou dotknout, tj. nemohou je ničivě zasáhnout. Ničivě lze zasáhnout pouze FYSIS (oduševnělé tělo nebo tělem disponující duši), ale každý člověk ve své „bytostné“ (nepředmětné) založenosti či stvořenosti je a zůstává v rukou božích a tedy „v pokoji“ (ovšem: pokud se od tohoto svého původu neodtrhne – a dále viz Kierkegaard).
(Písek, 080411-1.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Reflexe je schopnost vrátit se k něčemu, co tu už bylo, co se stalo a co uplynulo; nemusí to být pouze záležitost vědomí a myšlení. To znamená, že už sama paměť je vlastně založena na „reflexi“ v tomto poněkud příliš širokém smyslu. Proto musíme význam slova „reflexe“ poněkud zúžit: budeme uvažovat výhradně o reflexi vědomí a ve vědomí, eventuelně o reflexi myšlení a v myšlení. Jinak řečeno, jde nám o reflexi jako akt vědomí, akt myšlení, který se vrací k nějakým jiným, již uskutečněným aktům vědomí či myšlení. Jak je to vůbec možné, jak to vlastně probíhá? K čemu se vůbec akt reflexe může svou intencí vztáhnout, když každý ten již minulý akt proběhl a „už není“? Nepochybně je třeba předpokládat, že z toho minulého aktu něco nějak „zbylo“. Je však nejasné, jak může něco zbýt po tak naprosto efemérní záležitosti, jakou je vykonaná myšlenka. Taková myšlenka přece není nikdy dokonale uskutečněna, provedena, dovedena k úplnosti – myšlenka je vždy více nebo méně těkavá, záleží to vždy na naší soustředěnosti a na tom, zda to naše soustředění není moc rušeno (viz Pascal o mouše). Když si tohle uvědomíme, musí nám být jasné, že stojíme před obrovským problémem: jak se můžeme vrátit ve svém myšlení k myšlence, která už jednou byla myšlena, ale jen zčásti, nedokonale, v jakémsi předběžném pokusu? Z toho pokusu přece nic nezbylo – jak bychom se k nějakému takovému „reliktu“ mohli vracet? Na pomoc si tu můžeme vzít případ, kdy jsme se pokusili tu myšlenku nějak zachytit, třeba poznámkou na papíře (často si přece takové poznámky děláme, abychom nezapomněli nebo abychom si připomněli, co jsme předtím měli na mysli). Tu poznámku musíme nějak přečíst, tj. na základě té poznámky se musíme pokusit (vy)myslet znovu to, co jsme mínili tehdy, když jsme tu poznámku psali. Zdá se, že tomu jinak nebude ani v případě, když si jen vzpomínáme (aniž bychom měli po ruce nějakou poznámku): také v případě „zapamatovaného“ jde o něco, jako je ta poznámka na papíře. I zde musíme nějak oživit, znovu vybavit, znovu myslet to, co jsme myslili předtím. Rozhodující tedy, jak se zdá, není sám akt myšlení, k němuž bychom se měli vracet, nýbrž to, co tím aktem bylo myšleno; nechceme obnovovat nějaký duševní akt nebo duševní „stav“, kondici, rozpoložení apod., nýbrž to, k čemu se původně vztahovalo a co nebylo jeho součástí. Každý akt myšlení. Každý akt vědomí se vztahuje k něčemu, co není jeho součástí ani složkou. Tomuto vztahování říkáme intence (intedování); když se chceme vrátit k nějaké myšlence, kterou jsme už v jednom aktu myslili, nechceme se vrátit k tomu výkonu, aktu intendování, nýbrž k tomu inundovanému (intentum). Právě jen díky této schopnosti se vrátit ne k myšlenkovému aktu (k aktu vědomí), nýbrž k tomu, co tímto aktem bylo myšleno, míněno, k čemu tento akt mířil a směřoval, jsme schopni kupř. „udržet myšlenku“ (tj. myšlené) a právě jen ve vztahu k „myšlenému“ dále myšlenkově pracovat na jeho upřesňování a prohlubování.
(Písek, 090406-1.)

Karel Kosík (1997)

V knize Století Markéty Samsové shrnuji své stanovisko do vět: „Jedním ze základních slov 20. století bylo: likvidovat. Likvidace Židů, likvidace třídního nepřítele. Lidstvo by mělo dbát, aby hlavním tématem století příštího nebyla likvidace člověka jako bytosti, kterou určuje vztah k Otevřenu.“
(7884, Předpotopní úvahy, Torst, Praha 1997, str. 7.)