Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1932)

Sein wird als erfaβtes sogleich ein bestimmtes Sein. Auf die Frage, was Sein sei, bietet sich uns daher vielerlei Sein an: das empirisch in Raum und Zeit Wirkliche, Totes und Lebendiges, Dinge und Personen, Werkzeuge und fremder Stoff, Gedanken, die von dem Wirklichen gelten, zwingende Konstruktionen idealer Gegenstände, so der mathematischen, Phantasieinhalte, mit einem Wort: Gegenständlichkeit überhaupt. In der Situation vorgefundenes Sein ist für mich Objekt.
Anders bin ich. Ich stehe mir nicht gegenüber wie den Dingen; ich bin der Fragende, dem sich jene objektiven Seinsweisen als Antworten darbieten, und der sich als den Fragenden weiβ. Wie ich mich auch wende, mich zum Objekt zu Machen, immer bin auch ich da, dem ich Objekt werde: es bleibt ein Ichsein. /5/
Sein als Objektsein und Sein als Ichsein sind die zunächst sich aufdrängenden wesensverschiedensten Seinsweise. Unter den Objekten sind zwar Personen, die als für sich seiend Ich sind, wie ich für sie Objekt werden kann, und auch ich kann mir, wo Ich als Objekt und Ich als Subjekt trotz der Spannung eins sind.
Das Sein der Dinge weiβ nichts von sich; ich, das denkende Subjekt, weiβ von ihm. Denke ich mich dieses Sein, wie es unabhängig von seinem Gegenstandsein für ein Subjekt d.h. nicht als Erscheinung für Anderes ist, so nenne ich es ein Sein an sich. Dieses Ansichsein aber ist mir nicht zugänglich, denn im ersten Zugriff mache ich es zu einem Gegenstand, damit aber zur Erscheinung als einem Sein für mich. Ein Sein, das für sich selbst ist, in dem Sein und Gewuβtsein zusammegehören, kenne ich nur in mir. Ich als Sein bin in der Wurzel verschieden von allem Sein der Dinge, weil ich sagen kann „ich bin“. Mache ich aber mich selbst als empirisches Dasein zum Objekt, dann bin ich als solches nicht, was „Ich“ an sich selbst ist. Was ich an mir selbst bin, weiβ ich nicht, sofern ich mir Gegenstand bin. Ich müβte meiner inne werden auf eine Weise, die nicht erkennendes Wissen ist. Auch dann bliebe mir das Ansichsein der anderen Dinge schlechthin fremd.
Wenn ich das Sein auflöse in Objektsein, Ansichsein und Fürsichselbstsein, so habe ich nicht drei nebeneinander bestehende Seinsarten, sonder die voneinander unlösbaren Pole des Seins, in dem ich mich finde.Ich kann die Neigung haben, einen der drei Pole für das eigentliche Sein zu halten. Dann ...
(3337, Philosophie I, Berlin etc. 1956, S. 4-5.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Fyzikální vakuum zdaleka neznamená naprostou nepřítomnost kvant a částic, nýbrž jen nepřítomnost kvant a částic „reálných“; naproti tomu je tam stále spousta kvant a částic virtuálních. Některé poměrně nedávné práce ukazují na možnost, že právě virtuální kvanta (a částice) by mohly mít vliv na jisté malé fluktuace rychlost světla. Tak mi při tom napadá, že by množství virtuálních kvant nebo částic mohlo mít vliv také na gravitaci, eventuálně také na negativní gravitaci (tedy – pokud přijmeme myšlenku, že negativní gravitace může vysvětlovat pokračující zvětšování či narůstání Vesmíru). Jsou odborníci, kteří se zdají či snaží dokazovat, že v jednotce vakua může v současné chvíli být jen omezený počet virtuálních částic resp. jejich párů. Zatím to zůstává jen jako pokus. Kdyby se však ukázalo, že tomu tak není obecně (třeba že ten omezený počet virtuálních částic platí jen v určitých podmínkách, ale nikoli vždy a všude), mohlo by platit, že zásadně ten počet není resp. nemusí být omezen, ale že může být jakkoli velký, mohla by hustota vakua eventuálně v extrémních případech být tak velká (případně velikost příslušných částic či kvant tak obrovská), že by k následné anihilaci už pro krátkost termínu nebyla možná – a došlo by k menšímu nebo většímu „třesku“. Avšak také v méně drastických případech, kdy nedojde nebo nemusí dojít k „třesku“, může být značně (tj. v nějakém rozsahu) ovlivněna místní gravitace resp. antigravitace. A pokud by šlo o velmi rozsáhlé generování v makroastronomických rozměrech, mohlo být to být snad i uvedeno do souvislosti s urychlujícím se růstem velikosti Vesmíru, případě nejen s jeho dnes pozorovaným rozšiřováním, ale možná i s teoretiky předpokládám krátkým ale mocným období inflace brzo po Velkém Třesku. Je-li možné, aby výron dvojic virtuálních částic nebo kvant měl vliv na rychlost světla, klade se nám jakoby sama otázka, nemůže-li mít vliv také na gravitaci (nebo anti-gravitaci, případně na gravitační nebo antigravitační vlny).
(Písek, 141116-2.)

František Xaver Šalda (1931-32)

Slova, kterými jsem zde karakterisoval genia řeckého, nejsou a nemohou ani býti urážkami, rouháním nebo nevděkem; znám velmi dobře, co dluhujeme Helladě. V této skice chtěl jsem jen říci, kde genius řecký selhává a kde si žádá doplnění protichůdným geniem židovským; a proč toto doplnění a tento korektiv jsou právě dnes na čase.
(Genius řecký a genius židovský, in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 267.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Co je vůbec známé, je právě proto, že je známé, nepoznáno. Je nejobvyklejším sebeklamem i klamáním druhých, předpokládáme-li při poznávání něco jako známé a strpíme-li, aby se to tak předpokládalo; při všem mluvení kolem věci se takové vědění nehne z místa a neví, jak na tom jest. Subjekt a objekt atd., bůh, příroda, schopnost rozvažování, smyslovost atd. berou se bez prohlídky za dobře známý a platný základ a tvoří pevné orientační body, z nichž vycházíme a k nimž se vracíme. Pohyb prochází mezi nimi, nehybnými, sem a tam a odbývá se tedy jen na jejich povrchu. Tak spočívá též chápání a zkoumání v tom, že se ověřuje, zdali každý to vše nachází ve své představě, zda se mu to tak zdá a zda je mu to známo či ne.
(2098, Fenomenologie ducha, př. J. Patočka, Praha 1960, str. 68.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Denken? Abstrakt? – Sauve qui peut! Rette dich, wer kann! So höre ich schon einen vom Feinde erkauften Verräter ausrufen, der diesen Aufsatz dafür ausschreit, daß hier von Metaphysik die Rede sein werde. Denn Metaphysik ist das Wort, wie abstrakt und beinahe auch Denken, ist das Wort2, vor dem jeder mehr oder minder wie vor einem mit der Pest Behafteten davonläuft.
...
--------------------
² W: „Denken das Wort ist“ – Ms. „Denken ist das Wort“.
(Wer denkt abstrakt? in: 6952, Jenaer Schriften, Suhrkamp 21990, Werke 2, S. 575.)