Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

… Die Kraft des Geistes ist nur so groß als ihre Äußerung, seine Tiefe nur so tief, als er in seiner Auslegung sich auszubreiten und sich zu verlieren getraut. …
(2239, Phänomenologie des Geistes, Leibzig 51949, S. 15 – Vorrede.)

José Ortega y Gasset (1930)

Guizot měl však vždycky špatný ohlas, jako většina doktrinářů. Když vidím, jak k nějakému člověku směřuje snadný a vytrvalý potlesk, vyvstane ve mně důrazné podezření, že v onom člověku nebo skupině se spolu se skvělými vlohami vyskytuje i cosi nadmíru nečistého.Snad trpím omylem, musím však říci, že jsem ho nehledal, ale že ho ve mně nahromadila zkušenost. V každém případě se odvažuji tvrdit, že skupina doktrinářů, které se každý vysmíval a tropil si z ní daremný posměch, je po mém soudu to nejhodnotnější, co se v politice našeho kontinentu v průběhu XIX. století vyskytlo. Doktrináři totiž byli jediní,, kdo jasně viděli, co je třeba v Evropě po Velké revoluci udělat, a kromě toho uprostřed rostoucí vulgarity a frivolnosti XIX. století učinili svými osobnostmi důstojné a odměřené gesto. Jelikož všechny formy, jimiž společnost propůjčuje věrohodnost individuu, byly porušeny a neplatily, mohl si jedinec svou důstojnost vytvořit pouze z hloubi sebe sama. Ale to je obtížně proveditelné bez nadsázky, i kdyby sloužila jen jako obrana před orgiastickým zanedbáním povinností, v němž žilo jedincovo okolí. Nuzot dokázal být stejně jako Bister Keton mužem, který se nesměje. A takový se nikdy nezapomíná. Ztělesňuje několik generací nîmských protestantů, kteří žili v neustálém střehu, aniž mohli plout s proudem sociálního prostředí, aniž na sebe mohli nedbat. Do podoby instinktu se v nich proměnil radikální dojem, že existovat znamená nesistovat, opřít se oběma nohama o zemi a postavit se proti proudu. V době, jako je naše, v době pouhých „proudů“ a dezercí, je dobré vejít ve styk s muži, kteří se „nenechají vléci“. Doktrináři jsou vynikajícím případem intelektuální odpovědnosti, to znamená toho, co nejvíce chybělo evropským intelektuálům od roku 1750, nedostatku, který je svým způsobem jednou z hlubokých příčin současného zmatku.
(7050, Vzpoura davů, př. V. Černý, Praha 1993, str. 24.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Co je však třeba říci blíže k těmto úvahám, je především již to, že, ať by se sebevíce lišily, přece mají všechny filosofie to společné, že jsou filosofií. Kdo by tedy studoval či měl nějakou filosofii, pak jestliže to je filosofie, měl by tím přece filosofii. ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 29.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

...
Naproti tomu dějiny filosofie neukazují ani trvání prostějšího obsahu, k němuž se nic nepřipojuje, ani pouhý proces poklidného přidávání nových poznatků k těm, jichž už bylo dosaženo; nýbrž zdá se, že nám spíše předvádějí pouze neustále se obnovující proměny celku, které nakonec nejsou již spjaty ani společným cílem. Naopak se vytrácí právě sám abstraktní předmět, rozumové poznání, a budova této vědy se nakonec musí rozplynout tak jako domýšlivost a zjalovělé jméno filosofie.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 24.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

... Mínění je subjektivní představa, libovolná myšlenka, domněnka, která u mne může být taková či taková, u jiného zase jiná. Mínění je mé; není myšlenkou, mající o sobě obecnou platnost, není myšlenkou, existující o sobě a pro sebe. Ve filosofii však neexistují mínění; není filosofických mínění. U člověka, byť si to byl i dějepisec filosofie, rozpoznáme hned nedostatek základního vzdělání, mluví-li o filosofických míněních. Filosofie je objektivní věda pravdy, věda o její nutnosti, je pojmové poznání, není to domnívání ani spřádání nějakých mínění.
Ale především je ovšem dostatečně doloženou skutečností, že jsou a byly rozličné filosofie. Pravda je však jedna; tento nepřemožitelný pocit či víru má pud rozumu. Proto také může být pravdivá jen jedna filosofie. A protože jsou filosofie tak rozličné, pak, usoudíme, musí být ty ostatní pouhé omyly. Ale ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 28.)