Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

O „žití v jednotě s ...“ (něčím, někým) často mluví i meditují mystici; a od nich se to pak šíří v jakýchsi zpopularizovaných formách dál. Mám dojem, že největší problém (a snad chyba) takových představa a myšlenek je třeba vidět v tom neuvěřitelném přehlížení toho, že v přírodě, ve Vesmíru, v dějinách, ve všech společnostech atd. je tolik, tolik utrpení, a mnoho bezpráví, dokonce personálně zakotveného zla, atd. atd. Zejména východní mystikové na to odpovídají, že to je nedůležité. ´Jsem přesvědčen, že v křesťanství se navzdory mnoha těžkým vadám prosadilo (nebo aspoň nikdy zcela nezaniklo) pochopení, že ani sám Bůh se nad něco takového nemůže „povznést“, ale že do toho všemi bolestmi sužovaného a trápeného světa (lidského světa) musí sám – „osobně“ a nikoli zdánlivě a jen jakoby ve „hře“ – přijít, že musí sestoupit (dokonce cestou hrozného utrpení a smrti na kříži), aby v tom člověka, lidi, ba všechno své stvoření takříkajíc „nenechal být“. Takže nejde o žádnou „jednotu“ s celým „lkajícím“ stvořením, o jednotu s univerzem, s přírodou, ba ani o jednotu s Bohem, který je ve své vyvýšenosti nad vším tím trmácením a utrpením, ale spíš právě naopak o jednotu zcela jiného druhu, totiž o ustavičně nové a ustavičně na konkrétní osoby adresně zaměřené.
(Písek, 080301-5.)

Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1821)

Der Gedanke oder das Bestreben, ein System des menschlichen Wissens zu finden, oder, anders und besser ausgedrückt, das menschliche Wissen im System, im Zusammenbestehen zu erblicken, setzt natürlich voraus, daß es ursprünglich und von sich selbst nicht im System – daß es also ein ασύστατον, ein nicht Zusammenbestehendes, sondern vielmehr sich Widerstreitendes ist. Um diese Asystasie, diesen Unbestand, diese Uneinigkeit, gleichsam dieses bellum intestinum in dem menschlichen Wissen zu erkennen – (denn dieser innere Widerstreit muß offenbar werden), mußte der menschliche Geist sich in allen möglichen Richtungen schon versucht haben. Daher mußten z. B. in Griechenland a) die bloßen Physiker vorausgehen, die da glaubten, alles auf bloße Naturursachen zurückführen zu können, b) der Dualismus des Anaxagoras, c) die Lehre der Eleaten, welche, um allen Widerstreit aufzuheben, die bloße Einheit setzten, während der Gegensatz oder die Nicht-Einheit gleiche Rechte hat, und das wahre System eben nur dasjenige seyn kann, welches Einheit der Einheit und des Gegensatzes ist, d. h. welches zeigt, wie die Einheit mit dem Gegensatz und der Gegensatz mit der Einheit zugleich bestehe, ja wie es zum Besten des anderen nothwendig sey – dieß alles mußte vorausgehen, ehe im Platon auch nur die wahre Idee eines Systems erscheinen konnte. Also der Zeit nach sind die Systeme vor dem System. Bedürfniß der Harmonie kommt erst aus Disharmonie.
(Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling: Über die Natur der Philosophie als Wissenschaft, Kapitel 1, ex (ed.): Fischer, 1970, Philos. Lesebuch 3, Seite 35-63)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

... Zunächst aber darf ich nichts in Anspruch nehmen, als das sie vor allem nur Vertrauen zu der Wissenschaft und Vertrauen zu sich selbst mitbringen. Der Mut der Wahrheit, der Glaube an die Macht des Geistes ist die erste Bedingung der Philosophie. Der Mensch, da er Geist ist, darf und soll sich selbst des Höchsten würdig achten; von der Grösse und Macht /14/ seines Geistes kann er nicht gewiss genug denken. Und mit diesem Glauben wird nichts so spröde und hart sein, das sich ihm nicht eröffnete. Das zuerste verborgene und verschlossene Wesen des Universums hat keine Kraft, die dem Mute des Erkennens Widerstand leisten könnte; es muss sich vor ihm auftun und seinen Reichtum und seine Tiefen ihm vor Augen legen und zum Genusse geben.
(6968, Vorlesungen über die Geschichte der Philosophie I, Werke 18, Suhrkamp, S. 13-14 – Heidelberger Niederschrift.)
--- --- ---
... Zprvu však nesmím požadovat nic, než abyste si sem především přinesli jedině důvěru k vědě a důvěru k sobě samým. Odvaha k pravdě, víra v moc ducha, toť první podmínka filosofie. Člověk, protože je duch, může a má se považovat za hodna toho nejvyššího; o velikosti a moci jeho ducha nemůže být jeho mínění nikdy dost vysoké. A s touto vírou nebude nic tak nepoddajné a tvrdé, co by se mu neodkrylo. Zprvu skrytá a uzavřená podstata vesmíru nemá síly, jež by se mohla postavit na odpor odvaze poznání; musí se před ním rozevřít a vyjevit mu svá bohatství a své hlubiny, aby jich užíval.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, přel. Karel Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 13.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Myšlenka „jednoho“ (jakož i jednosti, „jednoty“, integrity“) má základní důležitost, a podle toho, zda a jak je něco „jedno“, rozpoznáme, jde-li o skutečnost nebo o pouhou konstrukci (výmysl, fikci apod.). A proč tomu tak je? Protože to, co je „pravým“, „opravdovým“ jedním, může být a je tím „pravým“ jen v čase, nebo přesněji: jako pravé se vyjevuje časově, nikoli mimo čas nebo bez ohledu na čas či dokonce navzdory času. Právě proto můžeme trvat na tom, že „být“ znamená nutně „být jedním“, „být jednotou“. A protože „jedním“ či „jednotou“ může být jen něco, co vedle svého vnějšku má i své nitro, pochopit, že něco „jest“ znamená pochopit, že toto „jsoucí“ má své „nitro“, svou „niternost“, k níž není možný žádný přístup zvnějška. A tak nám pro pochopení věcí, rozumí se skutečných věcí, „záležitostí“ a „situací“ nikdy nemůže vskutku pomoci komparace, tj. jejich srovnávání s jinými, podobnými věcmi, a tedy při přehlížení jejich odlišnosti od jiných, pomíjení jejich svébytnosti, jedinečnosti, nezaměnitelnosti – a to znamená zkoumání a propočítávání jejich hromadného výskytu, tedy kvantifikace. Ne že by kvantifikace nebyly k ničemu, jako omezený nástroj mohou být docela slušným prostředkem určitého poznávání tam, kde nám samy „věci“, samy „pravé skutečnosti“ („pravá jsoucna“) jsou po jedné stránce skryty (totiž co do svého nitra). Ale smysl skutečností, smysl světa nestojí na podobnostech, nýbrž na rozdílnostech a na individualitě, na nezaměnitelnosti, na tom, co je jedinečné a co má v této své jedinečnosti rozhodující možnost přispět také k jedinečnosti (a jedinosti) světa (neboť i svět, máme-li o něm mluvit jako o skutečnosti, se vyjevuje jako jednota a jedinost pouze v čase, a to znamená ve více nebo méně daleké budoucnosti, jako „eschaton“). Ono známé údajně Ježíšovo (ale najdeme to zaznamenáno u Jana) „ut omnes unum sint“, platí nejen pro člověka, pro církev, pro lidstvo vůbec, ale pro všechen svět, pro celé universum – a musí to být postaveno na sjednocení všech pravých jsoucen v jedno jediné pravé jsoucno.
(Písek, 141021-2.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Co je vůbec známé, je právě proto, že je známé, nepoznáno. Je nejobvyklejším sebeklamem i klamáním druhých, předpokládáme-li při poznávání něco jako známé a strpíme-li, aby se to tak předpokládalo; při všem mluvení kolem věci se takové vědění nehne z místa a neví, jak na tom jest. Subjekt a objekt atd., bůh, příroda, schopnost rozvažování, smyslovost atd. berou se bez prohlídky za dobře známý a platný základ a tvoří pevné orientační body, z nichž vycházíme a k nimž se vracíme. Pohyb prochází mezi nimi, nehybnými, sem a tam a odbývá se tedy jen na jejich povrchu. Tak spočívá též chápání a zkoumání v tom, že se ověřuje, zdali každý to vše nachází ve své představě, zda se mu to tak zdá a zda je mu to známo či ne.
(2098, Fenomenologie ducha, př. J. Patočka, Praha 1960, str. 68.)