Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Pro tuto okolnost je jistě u dějin filosofie daleko nutnější než u jiné vědy předeslat jim úvod a nejprve stanovit předmět, o jehož dějinách de má přednášet. Neboť lze říci: jak je možno začít se zabývat předmětem, jehož jméno je sice běžné, ale o němž dosud nevíme, co jest. Kdybychom takto postupovali v dějinách filosofie, neměli bychom jiného vodítka než vyhledat a chopit se toho, čemu bylo někde a někdy dáno jméno filosofe. Vskutku však, má-li se pojem filosofie stanovit ne libovolně, nýbrž vědecky, bude takové pojednání již samotnou filosofickou vědou; neboť u této vědy je to zvláštní, že její pojem je jen zdánlivě počátkem a jen celkové pojednání o této vědě je důkazem, ba možno říci, samotným nalezením jejího pojmu, a že tento pojem je v podstatě výsledkem tohoto pojednání.
V tomto úvodu je tedy zároveň nutno předpokládat pojem filosofické vědy, pojem předmětu dějin filosofie. Avšak s tímto úvodem, který se má týkat jen dějin filosofie, je tomu zároveň vcelku právě tak, jako s tím, co jsme právě řekli o filosofii samé. Co lze říci v tomto úvodu, je těžko předem stanovit právě proto, že to lze prokázat a dokázat jen podáním těchto dějin samých. Jen z tohoto důvodu nelze tyto předběžné vysvětlující výklady zařadit do kategorie libovolných předpokladů. Avšak předesílat tyto vysvětlující výklady, jež jsou podle důkazů o své správnosti v podstatě resultáty, může mít jen takový význam, jaký vůbec může mít předběžné vytyčení všeobecného obsahu nějaké vědy. Úvod do dějin filosofie musí při tom posloužit k odmítnutí mnoha otázek a požadavků, které by bylo možno z obvyklých předsudků uplatňovat vůči takovým dějinám.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 16.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Takové jsou abstraktní zásady o povaze myšlenky a jejím vývoji. Tak vypadá nitro zralé filosofie. Je to jediná myšlenka v celku i ve všech svých částech, jako v živoucím jedinci bije ve všech údech jeden život, jeden puls. Z takové jediné myšlenky vycházejí všechny její osobité části i jejich uspořádání; všechny tyto jednotlivosti jsou jen odrazy a obrazy této jediné živoucnosti; jejich skutečnost je jen v této jednotě, a jejich rozdíly, jejich různé určitosti dohromady jsou samy jen výrazem a tvarem, obsaženým v myšlence. Tak je myšlenka střediskem, které je současně obvodem, zdrojem světla, /33/ který všemi svými expansemi neopouští sebe sama, nýbrž zůstává v sobě utkvívající a imanentní; tak je myšlenka soustavou nutnosti vůbec i své vlastní nutnosti, která je tak zároveň její svobodou.
Tak je filosofie soustavou ve vývoji; tím jsou i dějiny filosofie, a to je i to hlavní, základní pojem, o kterém bude vykládat toto pojednání o dějinách filosofie.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 32-33.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1820)

... V přednáškách o jiných dějinách, na příklad o dějinách politických, je možno se spíše obejít bez zmínky o pojmu těchto dějin, než se začne přednášet; obsah takovéhoto výkladu odpovídá zhruba tomu, co si již všeobecně obvykle představujeme o dějinách, a co lze tedy předpokládat. Ale dějiny a filosofie již o sobě, podle obvyklé představy o dějinách, se jeví jako věci velmi různorodé. Filosofie je věda o nutných myšlenkách, o jejich podstatné souvislosti a soustavě, je to poznání toho, co je pravé a tedy věčné a nepomíjivé; dějiny naproti tomu podle nejběžnějších představ o nich se zabývají /25/ tím, co se událo, tudíž náhodným, pomíjivých, pominuvším. Sloučení těchto dvou tak různorodých věcí, spojeno s jinými krajně povrchními představami o každé z nich pro sebe, zvláště o filosofii, nese již s sebou tak pokřivené a nesprávné představy, že je třeba opravit je hned na počátku, aby nám neztěžovaly, ba neznemožňovaly porozumění toho, o čem se tu má pojednávat.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 24-25.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Zdá se, že se v našem pojetí „jednoty“ muselo něco podstatného změnit, srovnáme-li to s chápáním starých. Tak třeba nemá asi smysl se tázat, odkud berou Leukippovy a Démokritovy atomy svou jednotu a jak si ji zachovávají, jak ji udržují. Vždyť již Parmenidés tuto otázku vyloučil tím, že zrušil pro HEN nejen jakoukoli změnu, ale dokonce i čas (časovost). Podobně i Seneka vidí jednotu pouze tam, kde se něco „zrodilo“ či „rodí“, tedy jen v souvislosti s „fysis“ (natura), a v tom smyslu jde o něco druhořadého, totiž o pouhé jednotliviny. Do „univerza“ však jednotliviny jakoby nenáleží, nejsou to skutečné „části“ totality vesmíru, ale pouze kvazi-části
(Písek, 091125-1.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel ([1812-16])

Filosofie nemá tu výhodu, kterou mají jiné vědy, že by mohla předpokládat, že její předměty jsou dány bezprostředně v představě a že metoda začátku i průběhu jejich poznávání je již hotová. Je pravda, že své předměty má filosofie společné především s náboženstvím. Náboženství i filosofie se zabývají pravdou, a to v tom nehlubším smyslu – totiž že bůh a jen bůh je pravda. Jak náboženství, tak filosofie se dále zabývají oblastí konečna, přírodou a lidským duchem, jejich vzájemným vztahem a jejich vztahem k bohu jako ke své pravdě. Filosofie tedy může, ba musí předpokládat, že už nějak známe její předměty a že se o ně zajímáme. Musí to předpokládat již proto, že vědomí si vytváří o předmětech představy dříve než pojmy, ba že myslící duch postupuje k myšlenkovému poznávání a chápání jen skrze představování a tím, že se na ně obrací.
Při myšlenkovém zkoumání se však brzy stává zřejmým, že toto zkoumání v sobě zahrnuje požadavek ukázat, že jeho obsah je nutný, tj. dokázat jak bytí, tak i určení svých předmětů. Ukazuje se, že nestačí, jsme-li s předměty jen takto obeznámeni, a že je nepřípustné činit předpoklady a ujištění či takého předpoklady a ujištění připouštět. Obtíž, jak začít, však vyvstává zároveň i proto, že začátek jako něco bezprostředního už něco předpokládá, či spíše sám je takovým předpokladem.
(7226, Malá logika, Praha 1992, str. 39 – Úvod, § 1.)