Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Denken? Abstrakt? – Sauve qui peut! Rette dich, wer kann! So höre ich schon einen vom Feinde erkauften Verräter ausrufen, der diesen Aufsatz dafür ausschreit, daß hier von Metaphysik die Rede sein werde. Denn Metaphysik ist das Wort, wie abstrakt und beinahe auch Denken, ist das Wort2, vor dem jeder mehr oder minder wie vor einem mit der Pest Behafteten davonläuft.
...
--------------------
² W: „Denken das Wort ist“ – Ms. „Denken ist das Wort“.
(Wer denkt abstrakt? in: 6952, Jenaer Schriften, Suhrkamp 21990, Werke 2, S. 575.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Již analysa představy, jak se obvykle prováděla, nebyl ničím jiným než zrušením formy obeznámenosti, kterou představa má. Rozbor představy v její původní prvky znamená, že ... Ale toto odloučení, toto neskutečno samo je bytostný moment; neboť konkretum se pohybuje jen z toho důvodu, že se rozkládá a činí se neskutečným. Činnost rozlučovací je síla a práce schopnosti rozvažování, oné nejpodivuhodnější a největší, ba dokonce absolutní moci. Kruh, který uzavřen odpočívá v sobě a který jako substance podpírá své momenty, je vztah bezprostřední, a nebudí tedy podiv. Ale že případek jako takové, oddělen od svého obvodu, že to, co je vázáno a je skutečné pouze ve své souvislosti s odlišným, nabývá vlastního jsoucna a oddělené svobody, /69/ toť nesmírná moc záporna; je to energie myšlení, čistého já. Smrt – chceme-li tak nazvati onu neskutečnost – jest to nejstrašlivější, a udržeti to, co je mrtvé, vyžaduje největší síly. Krása, jež nemá sílu, nenávidí rozvažování, poněvadž rozvažování na ní chce něco, co tato krása nesvede. Leč nikoli život, který se leká smrti a zachovává se čistým od vší zkázy, nýbrž život, který umí vydržet smrt a v ní se udržeti, jest život ducha. Nabývá své pravdy jen pod podmínkou, že b absolutní rozervanosti najde sama sebe. Touto mocí není jako činnost kladná, jež nepřihlíží k zápornu (jako když o něčem říkáme, že to nic není nebo že to je nesprávné, načež jsme s tím hotovi a přecházíme od toho pryč k něčemu jinému); nýbrž je touto mocí pouze pod podmínkou, že pohlíží zápornu do tváře, že u něho prodlévá. Toto prodlévání jer ona kouzelná moc, která záporno převrací v bytí. – Je to táž moc, která byla shora nazvána subjektem, jenž tím, že ve svém živlu dává jsoucno pouhému určení, překonává abstraktní bezprostřednost, tj. takovou, která pouze jest, a tím je pravou substancí, jsoucnem či tou bezprostředností, která nemá zprostředkování mimo sebe, nýbrž která jím jest.
(2098, Fenomenologie ducha, př. J. Patočka, Praha 1960, str. 68-69.)

Jan Patočka (1969)

Kosíkova dialektika vzniku člověka je neméně objektivní, metafyzická dialektika než Engelsova dialektika přírody. Jejím nositelem není člověk a lidské struktury, nýbrž zvíře v celku dialektických, tj. rozumných, pochopitelných struktur přírody.
Takto pochopená dialektika není živá, žitá dialektika našeho života a dějin, nýbrž objektivistická metafyzika, která se drží určitých abstraktních struktur a z nich odvozuje jisté konkrétní fenomény. Není to dialektika konkrétního, nýbrž konstruktivní princip. Nikoli produkce člověka člověkem, nýbrž /129/ produkce člověka z mimolidského je tu námětem. ...
(Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 129-29.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Chceme-li uvažovat o času jakožto kontinuitě, musíme rozhodnout především o tom, jak chápeme sám čas a jak chápeme směr jeho „plynutí“. Základním problémem, ne-li rozporem se v případě, že budeme uvažovat o „obecném času“, nutně stane směr časového plynutí. Jsme totiž navyklí (na rozdíl od dávných časů) považovat to, co už uplynulo, ze něco, co už necháváme za sebou, tedy co je „za námi“, zatímco to, k čemu ještě nedošlo, za něco, co máme teprve „před sebou“, a předpokládáme proto s jakousi samozřejmou jistotou, že „čas“ plyne ve směru od minulosti do budoucnosti, že tedy přítomnost má své kořeny a svůj původ v tom, co jí bezprostředně předchází. Tak také se díváme na dění ve světě kolem sebe: včerejšek předchází dnešku a zítřek má teprve přijít. V tomto vidění či vnímání „času“ nás upevnilo myšlení kauzální, které příčinu vidí vždycky v minulosti (Aristotelés byl výjimkou, protože počítal také s příčinou budoucí, tj. s cílem, causa finalis). Je zřejmé, že toto chápání je pevně spjato a dokonce podmíněno tím, že se na „čas“ díváme zvnějšku, jako vnější pozorovatelé. Ovšem „čas“ zaznamenávaný a pozorovaný zvnějška je nutně pouze „čas obecný“, nikoli „čas pravý“, tj. čas skutečně se dějící. Ten totiž je neoddělitelný od samotného událostného dění, A sám „vlastní“ neboli „pravý čas“ se děje ve stejném směru, v jakém se děje sama událost. Jen takovýto „pravý čas“ je kontinuální, spojitý, protože je vlastně jakýmsi „časovým polem“, které dějící se událost vytváří kolem sebe ve svém okolí. Ale právě tak, jako celý svět, „všehomír“, není možno chápat jako jednu jedinou obrovskou událost, ale jen jako pluralitu událostí, je také „obecný čas“ pluralitou nejrozmanitějších „pravých časů“. To je ostatně také vlastním důvodem pro to, že „obecný čas“ nemá žádné univerzální „teď“, žádnou pro celý svět jednotnou „přítomnost“. A z téhož důvodu neplatí v „obecném času“ žádná univerzální sukcese, žádné univerzální (a nezměnitelné) „před“ a „po“, nýbrž jen sukcese pragmatická (praktická, místní).
(Písek, 150102-2.)

Pavel Eisner (1948)

A slova přináležitá: křivditi, křivé svědectví, křivdivý – zde všude představa geometrická, aplikovaná na oblast hodnot mravních, v dokonalé shodě s opakem křivdy a křivdění, s oblastí pravdy a pravosti, kde se rovněž vychází z představy geometrické a prostorové –stačí srovnat rčení pravá vlna – pravý úhel anebo slova právo a pravítko.
Není to výhradní zvláštnost česká, ale to jí neubírá na památnosti. Zvlášť památná je však tvarová a zvuková spodoba slov křivda a pravda. Bezprostředně vybízí, abychom křivdu pokládali za opak pravdy, za lež tedy, a abychom v nepravdě viděli křivdu páchanou na bližním.
Kéž bychom pokládali, kéž bychom ty dvě tak viděli – pravdu a křivdu!
(7557, Čeština poklepem a poslechem, Praha 1996, str. 140 – heslo „Křivda“.)