Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Co se však týče srovnání dějin náboženství s dějinami filosofie po stránce jejich vnmitřního obsahu, nepřiznává se filosofii tak jako náboženství, že nějaká od počáítku pevně stanovená pravda je jejím obsahem, který se jakožto neproměnný vymyká historickému pojetí. Obsah křesťanství, jímž jest pravda, zůstal však jako takový nezměněn a proto dále již nemá nebo téměř již nemá dějiny.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 21.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Ale v podstatě záleží na tom, abychom ještě hlouběji pochopili, jak je tomu s touto rozličností filosofických soustav; filosofické poznání toho, co je pravda a filosofie, dává nám poznat tuto rozličnost samu o sobě ještě v docela jiném smyslu než podle abstraktního protikladu pravdy a omylu. Rozbor těchto věcí nám objasní význam celých dějin filosofie.
K tomuto rozboru je však třeba, abychom jej prováděli s hlediska ideje o povaze pravdy a abychom uvedli některé věty o této ideji, které tu však nelze dokazovat.. Můžeme je jen ozřejmit a vysvětlit. Přesvědčit vás a podat vám bližší důvody nemohu na tomto místě, chci vás jen ...
Z pojmů, které je tu pak nutno v krátkosti uvést, je na prvním místě věta, dříve již uvedená, totiž že pravda je /29/ jen jedna. Toto, což svou formou přísluší vůbec našemu rozvažujícímu vědomí, je v hlubším smyslu východiskem i cílem filosofie, totiž poznat tuto jedinou pravdu, ale současně s poznáním, že tato jediná pravda je zároveň pramenem, z něhož je jen odvozeno, jehož je odrazem všechno ostatní, všechny přírodní zákony, všechny projevy života a vědomí – anebo všechny tyto zákony a jevy zdánlivě opačnou cestou přivést zpátky k tomuto jedinému prameni, ale proto, aby z něho byly pochopeny, tj. poznat jejich odvozenost z tohoto zdroje.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 29-30.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

... Vždyť dějiny určitého předmětu souvisí nutně co nejúže s představou, jakou si o něm učiníme. Tím je již také určováno to, co na tomto předmětu považujeme za důležité a účelné, a z poměru mezi děním a předmětem vyplývá výběr událostí, o nichž je třeba podat zprávu, způsob, jak je chápat, hlediska, jakým je podřídíme. Tak se může stát, vždy podle představy, jakou si učiníme o tom, co je stát, že čtenář politických dějin určité země nenajde v nich právě nic z toho, co v nich hledal. Ještě spíše se to může stát u dějin filosofie, a bylo by možno uvést taková podání těchto dějin, o nichž bychom mohli být přesvědčeni,že v nich nacházíme všechno jiné, jen ne to, co považujeme za filosofii. ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 15.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

... Jsou-li různá pojetí filosofické vědy, pak zároveň jedině pravdivé pojetí umožňuje porozumět dílům filosofů, kteří ve smyslu tohoto pojetí pracovali. U myšlenek, zvláště u myšlenek spekulativních, znamená totiž porozumět něco zcela jiného než jen pochopit gramatický smysl slov a vnímat je sice, ale pouze v oblasti představ. Proto je možno znát tvrzení, určité věty anebo, chceme-li, mínění filosofů, zabývat se napořád důvody i rozklady takových mínění, a při tom všem snažení mohlo uniknout to hlavní, totiž porozumění oněm větám. Je /16/ proto dost mnohosvazkových, řekněme třeba: učených dějin filosofie, kterým uniká poznání právě látky, s níž se tolik napachtily. Autory takových dějin je možno přirovnat ke zvířatům, která vyposlechla všechny tóny nějaké skladby, ale k jejichž smyslům neproniklo jedno, harmonie těchto tónů.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 15-16.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Pro tuto okolnost je jistě u dějin filosofie daleko nutnější než u jiné vědy předeslat jim úvod a nejprve stanovit předmět, o jehož dějinách de má přednášet. Neboť lze říci: jak je možno začít se zabývat předmětem, jehož jméno je sice běžné, ale o němž dosud nevíme, co jest. Kdybychom takto postupovali v dějinách filosofie, neměli bychom jiného vodítka než vyhledat a chopit se toho, čemu bylo někde a někdy dáno jméno filosofe. Vskutku však, má-li se pojem filosofie stanovit ne libovolně, nýbrž vědecky, bude takové pojednání již samotnou filosofickou vědou; neboť u této vědy je to zvláštní, že její pojem je jen zdánlivě počátkem a jen celkové pojednání o této vědě je důkazem, ba možno říci, samotným nalezením jejího pojmu, a že tento pojem je v podstatě výsledkem tohoto pojednání.
V tomto úvodu je tedy zároveň nutno předpokládat pojem filosofické vědy, pojem předmětu dějin filosofie. Avšak s tímto úvodem, který se má týkat jen dějin filosofie, je tomu zároveň vcelku právě tak, jako s tím, co jsme právě řekli o filosofii samé. Co lze říci v tomto úvodu, je těžko předem stanovit právě proto, že to lze prokázat a dokázat jen podáním těchto dějin samých. Jen z tohoto důvodu nelze tyto předběžné vysvětlující výklady zařadit do kategorie libovolných předpokladů. Avšak předesílat tyto vysvětlující výklady, jež jsou podle důkazů o své správnosti v podstatě resultáty, může mít jen takový význam, jaký vůbec může mít předběžné vytyčení všeobecného obsahu nějaké vědy. Úvod do dějin filosofie musí při tom posloužit k odmítnutí mnoha otázek a požadavků, které by bylo možno z obvyklých předsudků uplatňovat vůči takovým dějinám.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 16.)