LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

… Die Kraft des Geistes ist nur so groß als ihre Äußerung, seine Tiefe nur so tief, als er in seiner Auslegung sich auszubreiten und sich zu verlieren getraut. …
(2239, Phänomenologie des Geistes, Leibzig 51949, S. 15 – Vorrede.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Už dlouho se traduje zásada, založená na zkušenosti (eventuelně zkušenost, formulovaná jako zásada), že nelze diskutovat o prvních zásadách, o „principech“: De principiis non est disputandum. Nebo také: Inter discordantes de principiis nulla est disputatio. V jistém smyslu to je vlastně jakási pragmatická zásada, která však musí být podrobena bližšímu přezkoumání. Dalo by se proti tomu namítat: cožpak není naopak odedávna zkoumání a vždy nové přezkoumávání „posledních principů“ jednou z hlavních povinností právě filosofů a filosofie? A na druhé straně: cožpak skutečné (pravé) myšlení nepředstavuje nutně ustavičnou disputaci, ano polemiku se sebou samým? Cožpak se zejména každý filosof vždy znovu neocitá v situacích, kdy nesouhlasí sám se sebou, kdy usilovně hledá, kde sám dělá hrubé nebo i jemné chyby a dopouští se omylů? Jistě tomu tak je, ale právě proto máme za to, že ona citovaná zásada má jen pragmatický charakter, tj. vztahuje se právě na podmínky disputace. Má-li totiž taková disputace mít smysl, musí jít určitým směrem, po určité cestě, na které se disputující spolu vydali k oné disputaci. Kritická reflexe, která by toho či onoho disputujícího vedla v tu chvíli k pochybnostem o vlastních východiscích a pozicích, by nutně musela onu disputaci narušovat. A tak se zdá, že všechno musí mít „svůj“ čas – v průběhu disputace se všechny pochybnosti o vlastních východiscích a „principech“, jakož i o východiscích a principech toho či onoho partnera musí „metodicky“ odložit, dát provizorně stranou, nemá-li být disputace zbavena smyslu. Ovšem důležité je učinit to právě jen provizorně, tj. zejména nezapomenout, že výsledky disputace a jejich platnost jsou podmínečné, protože závislé na tom, zda ony sdílené „principy“ jsou a zůstávají platné či nikoli, když budou – třeba později – podrobeny kritické reflexi, která je nejen nezbytná, ale která je právě pro filosofické myšlení dokonce conditio sine qua non.
(Písek, 070627-2.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Co je však třeba říci blíže k těmto úvahám, je především již to, že, ať by se sebevíce lišily, přece mají všechny filosofie to společné, že jsou filosofií. Kdo by tedy studoval či měl nějakou filosofii, pak jestliže to je filosofie, měl by tím přece filosofii. ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 29.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

...
Naproti tomu dějiny filosofie neukazují ani trvání prostějšího obsahu, k němuž se nic nepřipojuje, ani pouhý proces poklidného přidávání nových poznatků k těm, jichž už bylo dosaženo; nýbrž zdá se, že nám spíše předvádějí pouze neustále se obnovující proměny celku, které nakonec nejsou již spjaty ani společným cílem. Naopak se vytrácí právě sám abstraktní předmět, rozumové poznání, a budova této vědy se nakonec musí rozplynout tak jako domýšlivost a zjalovělé jméno filosofie.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 24.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

... Mínění je subjektivní představa, libovolná myšlenka, domněnka, která u mne může být taková či taková, u jiného zase jiná. Mínění je mé; není myšlenkou, mající o sobě obecnou platnost, není myšlenkou, existující o sobě a pro sebe. Ve filosofii však neexistují mínění; není filosofických mínění. U člověka, byť si to byl i dějepisec filosofie, rozpoznáme hned nedostatek základního vzdělání, mluví-li o filosofických míněních. Filosofie je objektivní věda pravdy, věda o její nutnosti, je pojmové poznání, není to domnívání ani spřádání nějakých mínění.
Ale především je ovšem dostatečně doloženou skutečností, že jsou a byly rozličné filosofie. Pravda je však jedna; tento nepřemožitelný pocit či víru má pud rozumu. Proto také může být pravdivá jen jedna filosofie. A protože jsou filosofie tak rozličné, pak, usoudíme, musí být ty ostatní pouhé omyly. Ale ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 28.)