Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

… Die Kraft des Geistes ist nur so groß als ihre Äußerung, seine Tiefe nur so tief, als er in seiner Auslegung sich auszubreiten und sich zu verlieren getraut. …
(2239, Phänomenologie des Geistes, Leibzig 51949, S. 15 – Vorrede.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) S Freudem se klade problém klamného vědomí, dokonce snad vědomí jakožto klamu.
P. Ricoeur: Ano, v jistém smyslu není tím podstatným problémem moderního myšlení problém omylu, nýbrž problém iluze. Celé naše úsilí spočívá v podstatě v tom, abychom znovu objevili cogito pomocí kritiky iluzí, abychom nahradili filosofii vědomí filosofií uvědomění. Jean Lacroix říkal, že „vědomí není žádnou daností, nýbrž úkolem“. Domnívám se, že tato problematika souvisí s problematikou frankfurtské školy. /19/ Horkheimerova a Adornova myšlenka je ta, že osvícenecká racionalita se neznala ve své schopnosti opovrhovat, manipulovat, klamat sebe samu.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Co je však třeba říci blíže k těmto úvahám, je především již to, že, ať by se sebevíce lišily, přece mají všechny filosofie to společné, že jsou filosofií. Kdo by tedy studoval či měl nějakou filosofii, pak jestliže to je filosofie, měl by tím přece filosofii. ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 29.)

Aristotelés (-706)

... And life is defined, in the case of animals, by the capacity for sensation; in the case of man, by the capacity for sensation and thought. But capacity is referred to its activity, and in this its full reality consists. /562/ It appears therefore that life in the full sense is sensation or thought. But life is a thing good and pleasant in itself, for it is definite, and definiteness is a part of the essence of goodness, and what is essentially good is good for the good man, and hence appears to be pleasant to all men. We must not argue from a vicious an corrupt life, or one that is painful, for such a life is indefinite, like its attributes. ... But if life itself is good and pleasant (...); and if one who sees is conscious that he sees, one who hears that he hears, one who walks that he walks, and similarly for all the other human activities there is a faculty that is conscious of their exercise, so that whenever we perceive, we are conscious that we perceive, and whenever we think, we are conscious that we think, and to be conscious that we are perceiving or thinking is to be conscious that we exist (for existence, as we saw, is sense-perception or thought); and if to be conscious one is alive is a pleasant thing in itself (for life is a thing essentially good, and to be conscious that one possesses a good thing is pleasant); and if life is desirable, and especially so for good men, because existence is good for them, and so pleasant (because they are pleased by the perception of what is intrinsically good); and if the virtuous man feels towards his friend in the same way as he feels /564/ towards himself (for his friend is a second self) – then, just as man´s own existence is desirable for him, so, or nearly so, is his friend´s existence also desirable. But, as we saw, it is the consciousness of oneself as good that makes existence desirable, and such consciousness is pleasant in itself. Therefore ...
(4361, Nicomachean Ethics, Cambridge (Ma)+London 1975, p. 561-64 –
IX.9, 1170a16 nn.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Když mluvíme o vědomí, často zapomínáme na to, že jde o velké množství jednotlivých výkonů či aktů vědomí, které samo není žádnou jednotou (svou integritu musí mít založenu „mimo“ sebe resp. „nad“ sebou, totiž v subjektu). Vědomí musí být stále znovu aktivně sjednocováno, samo však není ani jedním jednotlivým aktem. Jednotlivý akt vědomí sám o sobě ještě neustavuje vědomí, a zejména nikoli v jeho sjednocenosti (ani jen částečné) – vždyť kde by tu schopnost vůbec mohl vzít? Sám je ve své integritě zcela závislý na svém subjektu. A subjekt musí být garantem nejen jednoty jednotlivého aktu vědomí (pokud o tom vůbec budeme chtít takto mluvit), ale a je zároveň garantem jednoty řady dalších aktů vědomí, a také garantem jejich – ovšem odlišné – „systématické“ integrovanosti či spíše kompatibility jak výzájemné, tak ve vztahu k tomu aktu hlavnímu (o která nám právě jde). Rozhodně se musíme vyvarovat každého byť jen náznaku chápání vědomí jako plurality jednotlivých aktů myšlení.
(Písek, 080907-2.)