Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

… Die Kraft des Geistes ist nur so groß als ihre Äußerung, seine Tiefe nur so tief, als er in seiner Auslegung sich auszubreiten und sich zu verlieren getraut. …
(2239, Phänomenologie des Geistes, Leibzig 51949, S. 15 – Vorrede.)

Jan Patočka (1967)

„Filosofické vzdělání“ je falešný pojem, rozumí-li se jím fundus instructus filosofického „vědění“ nebo domnělého vědění o filosofii čerpaného z patřičných příruček. Naproti tomu byl Kant hluboce „filosoficky vzdělán“, ačkoli by dnes neudělal na žádné universitě své cti /617/ dbalé z filosofie rigorosum, hlavně co do znalosti dějin. „Filosofické vzdělání“ po této stránce nesouvisí ani s hlubinami osobnosti, ani s historickým vědomím, nýbrž s tím, jak se mysliteli podaří vniknout do reálné problematiky na místě, kde žíla z geologických hlubin proniká na dnešní povrch, a navázat odvěký dialog, odpovědět na otázky dávno položené – a ovšem formulovat je z tohoto „nového“ stanoviska, obnovit je, oživit. Protože se „filosofickému vzdělání“ dá rozumět takto i zase pozitivisticky, jako objektivně nahromaděné erudici, je podstatně dvojsmyslné a tato dvojsmyslnost je nástraha, která číhá na filosofa zvlášť v dnešní době velmi zdokonalených filosofických metod a nahromaděného obrovitého, nikde a nikým nezvládnutého a nezvládnutelného objektivního vědění, které je na jedné straně nadmíru užitečné, padne-li do něho oživující jiskra, na druhé straně úplně zbytečné, je-li pouhou sumací bez vnitřního pouta. Proto též podléhá činnost lidí, k jejichž počtu se hlásím, kteří filosofují v uvědomělém kontaktu s historií, tak snadno zdání a pak i kritice, jako by v ní šlo jen o marnou, protože nekonečnou a neukončitelnou učenost.
Problém filosofického vzdělání tak souvisí s proslulým, „hermeneutickým kruhem“. Vzdělání, kultura, je tam, kde něco roste, kde zoraná půda nese mnohonásobný užitek, kde se teprve dovídáme od minulosti nikoli to, co do ní vkládáme, tj. co sami už nějak víme, nýbrž dáváme se jí rovněž sami zproblematizovat, a stáváme se proto slyšícími.
Hermeneutický kruh však klade zároveň otázku, jaká je vykazatelnost mých hermeneutických klíčů. A i když jsou tyto klíče ...
(K filosofovým šedesátinám; rozhovor s Jos. Zumrem, in: Češi I., Praha 2006, str. 616-17.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Co je však třeba říci blíže k těmto úvahám, je především již to, že, ať by se sebevíce lišily, přece mají všechny filosofie to společné, že jsou filosofií. Kdo by tedy studoval či měl nějakou filosofii, pak jestliže to je filosofie, měl by tím přece filosofii. ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 29.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

...
Naproti tomu dějiny filosofie neukazují ani trvání prostějšího obsahu, k němuž se nic nepřipojuje, ani pouhý proces poklidného přidávání nových poznatků k těm, jichž už bylo dosaženo; nýbrž zdá se, že nám spíše předvádějí pouze neustále se obnovující proměny celku, které nakonec nejsou již spjaty ani společným cílem. Naopak se vytrácí právě sám abstraktní předmět, rozumové poznání, a budova této vědy se nakonec musí rozplynout tak jako domýšlivost a zjalovělé jméno filosofie.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 24.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

... Mínění je subjektivní představa, libovolná myšlenka, domněnka, která u mne může být taková či taková, u jiného zase jiná. Mínění je mé; není myšlenkou, mající o sobě obecnou platnost, není myšlenkou, existující o sobě a pro sebe. Ve filosofii však neexistují mínění; není filosofických mínění. U člověka, byť si to byl i dějepisec filosofie, rozpoznáme hned nedostatek základního vzdělání, mluví-li o filosofických míněních. Filosofie je objektivní věda pravdy, věda o její nutnosti, je pojmové poznání, není to domnívání ani spřádání nějakých mínění.
Ale především je ovšem dostatečně doloženou skutečností, že jsou a byly rozličné filosofie. Pravda je však jedna; tento nepřemožitelný pocit či víru má pud rozumu. Proto také může být pravdivá jen jedna filosofie. A protože jsou filosofie tak rozličné, pak, usoudíme, musí být ty ostatní pouhé omyly. Ale ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 28.)