LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Martin Heidegger (1935)

Ursprung bedeutet hier jenes, von woher und wodurch eine Sache ist, was sie ist und wie sie ist. Das, was etwas ist, wie es ist, nennen wir sein Wesen. Der Ursprung von etwas ist die Herkunft seines Wesens. Die Frage nach dem Ursprung des Kunstwerkes fragt nach seiner Wesensherkunft. Das Werk entspringt nach der gewöhnlichen Vorstellung aus der und durch die Tätigkeit des Künstlers. Wodurch aber und woher ist der Künstler das, was er ist? Durch das Werk; denn, daß ein Werk den Meister lobe, heißt: das Werrk erst läßt den Künstler als einen Meister der Kunst hervorgehen. Der Künstler ist der Ursprung des Werkes. Das Werk ist der Ursprung des Künstlers. Keines ist ohne das andere. Gleichwohl tr(gt auch keines der beiden allein das andere. …
(Der Ursprung des Kunstwerkes, Reclam, Stuttgart 1978, S. 7.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Aby bylo možno mluvit o „události“, je třeba předpokládat, že je možná „změna“ (a pak je ovšem třeba co možná nejpřesněji myslit to, co nazýváme „změnou“ – ostatně viz tam!). Mluvíme-li samostatně o změně, máme na mysli to, že něco, co tu bylo, tu už není, nebo naopak že tu je něco, co tu nebylo, eventuálně obojí pospolu – a tak máme na mysli pouze onen přechod od nejsoucího ke jsoucímu, eventuálně přechod od jsoucího k nejsoucímu (nebo obojí zároveň), a zcela přehlížíme, že to, co tu bylo, ale už není, nemusí s tím, co tu je, ale předtím ještě nebylo, mít vůbec nic společného – leda to, že vedle této změny tu něco jiného, co tu již dříve bylo, nadále jest, tedy že to onu změnu přetrvalo. A pak je třeba se tázat, zda toto něco, co přetrvalo změnu, má vůbec nějakou souvislost s onou změnou samou. Pokud se ukáže, že tu nějaká relevantní souvislost vskutku jest, tj. že mezi tím, co se změnilo (ať už tak či onak), a tím, co se nezměnilo (ale zůstalo beze změny, pokud jsme to mohli zjistit), musíme se ihned ptát, zda podobná souvislost je také mezi tím, co bylo a už není, a tím, co nebylo, ale už je. Pokud zjistíme a můžeme potvrdit, že taková souvislost, takový skutečný (nikoli jen námi ustavený a skutečnosti jen přisuzovaný vztah mezi tím, co bylo a už není, nebo tím, co nebylo, ale už je, a dále tím, co bylo a beze změny trvá dál navzdory oné změně (tj. před změnou i po ní), objevili jsme událost a to, co k ní náleží.
(Písek, 140831-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Změnu nelze pojmově uchopit jako ryzí aktualitu, pokud tuto aktualitu chápeme jako časový „bod“. Je tomu tak proto, že sama „přítomnost“ není a nemůže být „bodová“, neboť ke každé hypostazované bodové aktualitě vždycky a nutně náleží to, co je „při-tom“, ačkoli to samo právě aktuální není. A to platí jak pro povahu změny samotné, tak pro to, jak se „ukazuje“ jiným entitám (v podstatě subjektům v nejširším pochopení). Žádný subjekt nemůže reagovat na izolovanou jednotlivou „změnu“, leč když reaguje zároveň na její kontext. A to znamená, že „bodová změna“ je pouze myšlenkové konstrukce, a to nesprávná, falešná konstrukce. Obvykle vnímáme změnu jako alloiósis, zjinačení: změnu pozorujeme např. na něčem, co tu však zůstává (ovšem někdy také pozorujeme, že uprostřed nějakého souboru něco zmizelo nebo naopak přibylo). Vnímavost vůči proměnám, či změnám je u různých subjektů různá. Můžeme pozorovat případy, kdy je změna resp. pohyb důležitější než neměnnost (byť relativní): žába „nevidí“ mouchu, když nehybně sedí, dokud ta se nepohne. I pro domácí zvířata jako psy nebo kočky je cokoli pohyblivého výzvou k činnosti (aspoň k náznaku „pronásledování“). Jindy mohou být větší změny v prostředí nebo jen v okolí zdrojem nejistoty, neklidu a nervozity. Je něco uklidňujícího na tom, když věci zůstávají na svém místě; zároveň to však je zdrojem nezájmu a nudy.
(Písek, 130520-3.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

... Zunächst aber darf ich nichts in Anspruch nehmen, als das sie vor allem nur Vertrauen zu der Wissenschaft und Vertrauen zu sich selbst mitbringen. Der Mut der Wahrheit, der Glaube an die Macht des Geistes ist die erste Bedingung der Philosophie. Der Mensch, da er Geist ist, darf und soll sich selbst des Höchsten würdig achten; von der Grösse und Macht /14/ seines Geistes kann er nicht gewiss genug denken. Und mit diesem Glauben wird nichts so spröde und hart sein, das sich ihm nicht eröffnete. Das zuerste verborgene und verschlossene Wesen des Universums hat keine Kraft, die dem Mute des Erkennens Widerstand leisten könnte; es muss sich vor ihm auftun und seinen Reichtum und seine Tiefen ihm vor Augen legen und zum Genusse geben.
(6968, Vorlesungen über die Geschichte der Philosophie I, Werke 18, Suhrkamp, S. 13-14 – Heidelberger Niederschrift.)
--- --- ---
... Zprvu však nesmím požadovat nic, než abyste si sem především přinesli jedině důvěru k vědě a důvěru k sobě samým. Odvaha k pravdě, víra v moc ducha, toť první podmínka filosofie. Člověk, protože je duch, může a má se považovat za hodna toho nejvyššího; o velikosti a moci jeho ducha nemůže být jeho mínění nikdy dost vysoké. A s touto vírou nebude nic tak nepoddajné a tvrdé, co by se mu neodkrylo. Zprvu skrytá a uzavřená podstata vesmíru nemá síly, jež by se mohla postavit na odpor odvaze poznání; musí se před ním rozevřít a vyjevit mu svá bohatství a své hlubiny, aby jich užíval.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, přel. Karel Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 13.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Co je vůbec známé, je právě proto, že je známé, nepoznáno. Je nejobvyklejším sebeklamem i klamáním druhých, předpokládáme-li při poznávání něco jako známé a strpíme-li, aby se to tak předpokládalo; při všem mluvení kolem věci se takové vědění nehne z místa a neví, jak na tom jest. Subjekt a objekt atd., bůh, příroda, schopnost rozvažování, smyslovost atd. berou se bez prohlídky za dobře známý a platný základ a tvoří pevné orientační body, z nichž vycházíme a k nimž se vracíme. Pohyb prochází mezi nimi, nehybnými, sem a tam a odbývá se tedy jen na jejich povrchu. Tak spočívá též chápání a zkoumání v tom, že se ověřuje, zdali každý to vše nachází ve své představě, zda se mu to tak zdá a zda je mu to známo či ne.
(2098, Fenomenologie ducha, př. J. Patočka, Praha 1960, str. 68.)