Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1820)

... V přednáškách o jiných dějinách, na příklad o dějinách politických, je možno se spíše obejít bez zmínky o pojmu těchto dějin, než se začne přednášet; obsah takovéhoto výkladu odpovídá zhruba tomu, co si již všeobecně obvykle představujeme o dějinách, a co lze tedy předpokládat. Ale dějiny a filosofie již o sobě, podle obvyklé představy o dějinách, se jeví jako věci velmi různorodé. Filosofie je věda o nutných myšlenkách, o jejich podstatné souvislosti a soustavě, je to poznání toho, co je pravé a tedy věčné a nepomíjivé; dějiny naproti tomu podle nejběžnějších představ o nich se zabývají /25/ tím, co se událo, tudíž náhodným, pomíjivých, pominuvším. Sloučení těchto dvou tak různorodých věcí, spojeno s jinými krajně povrchními představami o každé z nich pro sebe, zvláště o filosofii, nese již s sebou tak pokřivené a nesprávné představy, že je třeba opravit je hned na počátku, aby nám neztěžovaly, ba neznemožňovaly porozumění toho, o čem se tu má pojednávat.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 24-25.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel ([1812-16])

Filosofie nemá tu výhodu, kterou mají jiné vědy, že by mohla předpokládat, že její předměty jsou dány bezprostředně v představě a že metoda začátku i průběhu jejich poznávání je již hotová. Je pravda, že své předměty má filosofie společné především s náboženstvím. Náboženství i filosofie se zabývají pravdou, a to v tom nehlubším smyslu – totiž že bůh a jen bůh je pravda. Jak náboženství, tak filosofie se dále zabývají oblastí konečna, přírodou a lidským duchem, jejich vzájemným vztahem a jejich vztahem k bohu jako ke své pravdě. Filosofie tedy může, ba musí předpokládat, že už nějak známe její předměty a že se o ně zajímáme. Musí to předpokládat již proto, že vědomí si vytváří o předmětech představy dříve než pojmy, ba že myslící duch postupuje k myšlenkovému poznávání a chápání jen skrze představování a tím, že se na ně obrací.
Při myšlenkovém zkoumání se však brzy stává zřejmým, že toto zkoumání v sobě zahrnuje požadavek ukázat, že jeho obsah je nutný, tj. dokázat jak bytí, tak i určení svých předmětů. Ukazuje se, že nestačí, jsme-li s předměty jen takto obeznámeni, a že je nepřípustné činit předpoklady a ujištění či takého předpoklady a ujištění připouštět. Obtíž, jak začít, však vyvstává zároveň i proto, že začátek jako něco bezprostředního už něco předpokládá, či spíše sám je takovým předpokladem.
(7226, Malá logika, Praha 1992, str. 39 – Úvod, § 1.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel ([1812-16])

Kdo tvrdí, že náboženství je takto odloučeno od myšlení, tomu tane obyčejně na mysli myšlení, které můžeme charakterizovat jako přemýšlení, tedy reflektující myšlení, je má myšlenky za svůj obsah a jako takové si je uvědomuje. V nedbání a nerespektování rozdílů v myšlení, které byly filosofií přesně vymezeny, pramení ty nejhrubší námitky a výtky vůči filosofii. Protože náboženství, právo a mravnost příslušejí pouze člověku, a to jen proto, že je myslící bytostí, nebylo v tom, co je náboženské, co je právem a co je mravné – ať už je to cit a víra, či představa -, myšlení vůbec nečinné, nýbrž činnost i výsledky myšlení jsou v nich vždy přítomny a obsaženy. Ovšem jedna věc je mít takovéto myšlením určené a prostoupené city a představy, a druhá věc mít myšlenky o nich. Pod myšlenky vytvořené přemýšlením o oněch formách vědomí patří reflexe, uvažování a podobné formy myšlení, posléze pak i reflexe.
Přitom se stalo – a k tomuto nedorozumění došlo /41/ častěji -, že takové přemýšlení bylo prohlašováno za podmínku, ba za jedinou cestu, po níž jsme dospěli k představě a přesvědčení o věčném a o pravdě. Tak např. o metafyzických důkazech existence boží (jež jsou dnes už zastaralé) se mělo za to, že – anebo jako by – jejich znalost a přesvědčení o jejich správnosti byly jediným a podstatným způsobem, jak vyvolat víru a přesvědčení o boží existenci. Takové tvrzení by se rovnalo názoru, že nemůžeme jíst, dokud jsme se neseznámili s chemickými, botanickými či zoologickými charakteristikami potravin, a musíme tedy počkat s trávením, až si odbudeme studium anatomie a fyziologie. Kdyby tomu tak bylo, získaly by tyto vědy ovšem ve své oblasti – stejně jako filosofie ve své – velmi na užitečnosti, ba jejich užitečnost by se vystupňovala v absolutní a všeobecnou nepostradatelnost. Spíše by však tyto vědy, místo aby byly nepostradatelné, vůbec neexistovaly.
(7226, Malá logika, Praha 1992, str. 40-41 – Úvod, § 2.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

... Doufám, že se mi podaří zasloužit si a získat vaši důvěru. Zprvu však nesmím požadovat nic, než abyste si sem především přinesli jedině důvěru k vědě a důvěru k sobě samým. Odvaha k pravdě, víra v moc ducha, toť první podmínka filosofie. Člověk, protože je duch, může a má se považovat za hodna toho nejvyššího; o velikosti a moci jeho ducha nemůže být jeho mínění nikdy dost vysoké. A s touto vírou nebude nic tak nepoddajné a tvrdé, co by se mu neodkrylo. Zprvu skrytá a uzavřená podstata vesmíru nemá síly, jež by se mohla postavit na odpor odvaze poznání; musí se před ním rozevřít a vyjevit mu svá bohatství a své hlubiny, aby jich užíval.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 13.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

... Vždyť dějiny určitého předmětu souvisí nutně co nejúže s představou, jakou si o něm učiníme. Tím je již také určováno to, co na tomto předmětu považujeme za důležité a účelné, a z poměru mezi děním a předmětem vyplývá výběr událostí, o nichž je třeba podat zprávu, způsob, jak je chápat, hlediska, jakým je podřídíme. Tak se může stát, vždy podle představy, jakou si učiníme o tom, co je stát, že čtenář politických dějin určité země nenajde v nich právě nic z toho, co v nich hledal. Ještě spíše se to může stát u dějin filosofie, a bylo by možno uvést taková podání těchto dějin, o nichž bychom mohli být přesvědčeni,že v nich nacházíme všechno jiné, jen ne to, co považujeme za filosofii. U jiných dějin je představa jejich předmětu ustálená, alespoň co do jeho základního vymezení – ať již jde o určitou zemi, národ či lidský rod vůbec, nebo o vědu matematickou, fysiku a podobně, anebo nějaké umění, malířství atd. Ale věda filosofická se tu liší v tom, anebo, chceme-li, má tu nevýhodu proti jiným vědám, že již o jejím pojmu, o tom, co má a může být jejím posláním, existují nejrozličnější náhledy. Není-li pevný tento první předpoklad, představa předmětu dějin, budou dějiny samy vůbec nutně něčím kolísavým, a něčím trvalým, pevným budou jen potud, pokud budou předpokládat určitou představu, ale pak si snadno vyslouží výtku jednostrannosti ve srovnání s odchylnými představami jejich předmětu. Tato nevýhody se sice týká jen vnější úvahy o této historiografii; ale souvisí s ní jiná, hlubší nevýhoda. Jsou-li různá pojetí filosofické vědy, pak zároveň jedině pravdivé pojetí umožňuje porozumět dílům filosofů, kteří ve smyslu tohoto pojetí pracovali. ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 15.)