Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Picht (1967)

Unter welchen Bedingungen wird es möglich sein, die Verantwortung, die auf uns aufgelegt ist, zu tragen? Die Antwort ist, wie mir scheint, sehr einfach. Wer verantwortlich handeln will, muß wissen, was er tut. Er muß die möglichen Folgen seines Handelns überblicken. Er darf also nicht so handeln, wie die Vorväter und Väter unserer heutigen Wissenschaft gehandelt haben: er darf sich nicht länger das Spiel einer Vernunft sein, die nicht weiß, was sie tut. Die Situation des Menschen in der Zukunft der technischen Welt ist wesentlich dadurch bestimmt, daß die Vernunft nunmehr dazu verurteilt ist, vernünftig zu sein. Entweder sie vollzieht den qualitativen Sprung von der blinden zur aufgeklärten Vernunft, oder sie hört überhaupt auf zu existieren. Eine Aufgeklärte Vernunft wäre eine Vernunft, die ihre eigenen Möglichkeiten und Grenzen erkennt. Sie wäre eine Vernunft, die nicht mehr alles macht, was man machen kann, sondern erkannt hat, daß nur ein solches Handeln vernünftig ist, das seine eigenen Folgen innerhalb der uns gezogenen Grenzen überblickt und dadurch erst verant/13/wortliches Handeln werden kann. Die Folgen seines Handelns überblicken, das heißt aber: ein Wissen von der Zukunft haben. …
(3049, Prognose-Utopie-Planung, Stuttgart 1967, S. 12.)

Jan Patočka (1969)

Kosíkova koncepce praxe nechce být antropologií, nýbrž mnohem spíše úvodem k ontologii. Jako by však bylo zapomenuto na okolnost, kterou uznával ontolog par excellence Hegel: že k ontologii, ke stanovisku absolutna, totality, je nutno dospět ze stanoviska relativity, a že správným požadavkem každodenního vědomí, aby se mu přistavil žebřík vedoucí k absolutnu. Avšak toto přistavení žebříku implikuje antropologický ohled a rozhled. I když filosofie nezůstane pouhou antropologií, musí mít fenomenologický, a to znamená antropologický základ, lidskost jako fenomén musí být východiskem.
Člověk jako fenomén – to je člověk, jak prožívá svůj život. Tento antropologický fakt, že živý člověk žije svou aktivitu, že celé jeho bytí je soustředěno v jeho praxi, je třeba filosoficky analyzovat. Pak se ukáže,
1. že celá problematika kritická, ta, kterou Kant se postavil proti dogmatismu předmětnosti, do níž se vpadá bezprostředně, se dá navázat na tuto analýzu žitého života;
2. že analýza žitého života není subjektivní idealismus, že je jako analýza smyslu hluboce odlišná od každé metody přirozeného, zejm. přírodovědeckého poznávání předmětnosti, že to není analýza předmětů, nýbrž předmětného smyslu;
3. že zde je rovněž přístup k dějinám, které rovněž nemohou být uvedeny tak, že do nich vpadneme z čista jasna, je třeba rozebrat životně-antropologický přístup k nim.
Z tohoto hlediska potom teprve lze ostře postavit /127/ proti sobě pojetí člověka jako existence a jako praxe. Liší se hluboce zásadním pojetím vztahu člověka k světu. Sice v obou případech je člověk charakterizován bytím, pobýváním na světě. Ale pobyt jako existence je dále určen jako úpadek do světa, původní a většinová forma existence je každodenní úpadek do neosobního, či lépe pseudoosobního ono-se … Je však třeba 1. ukázat analýzou personálních struktur situace člověka na světě, jak je toto pseudoosobní do nich zařazeno; 2. ukázat, že vztah ke světu není už od původu pouze takto negativní, nýbrž že je základem všeho duchovního seberozvinutí člověka – v tom že je právě specifikum lidské praxe.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 126-7.)

Jan Patočka (1969)

Kosíkova dialektika vzniku člověka je neméně objektivní, metafyzická dialektika než Engelsova dialektika přírody. Jejím nositelem není člověk a lidské struktury, nýbrž zvíře v celku dialektických, tj. rozumných, pochopitelných struktur přírody.
Takto pochopená dialektika není živá, žitá dialektika našeho života a dějin, nýbrž objektivistická metafyzika, která se drží určitých abstraktních struktur a z nich odvozuje jisté konkrétní fenomény. Není to dialektika konkrétního, nýbrž konstruktivní princip. Nikoli produkce člověka člověkem, nýbrž /129/ produkce člověka z mimolidského je tun námětem. Slovo „práce“ to špatně maskuje, neboť neznamená v tomto případě nic jiného než onu prvotní distanci, charakterizující všecky lidské činnosti, v jejím protikladu k zvířecí bezprostřednosti.
Potom však by možná bylo správnější říci ne že práce je ontologickým momentem člověkotvorným, oním momentem praxe, který vytváří bytí, nýbrž že to je objektivní dialektická logika, která v momentu práce jakožto negace bezprostředního úkoje potřeb přetváří zvířecí formu v lidskou.
Na toto pole objektivistické dialektiky Kosíka sledovat nechceme a nemusíme. …
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 128-9.)

Georg Picht (1967)

... Die Geschichte der technischen Welt unterscheidet sich dadurch spezifisch von den vortechnischen Epochen der Mensch/7/heitsgeschichte, daß Wissenschaft und Technik die Macht besitzen, das Verhältnis der Menschen zu ihrer eigenen Zukunft in seiner Konstitution zu verändern. Wissenschaft und Technik produzieren nicht nur jene Waren, die wir als Industrieprodukte bezeichnen, sie produzieren die Zivilisation im Ganzen, indem sie durch en Mechanismus der Produktion die gesamte Lebenssituation der Menschen bestimmen, die in Abhängigkeit von jene technischen Systemen existieren, welche sie selbst entworfen haben und betreiben. Der Mensch ist also im Zeitalter der wissenschaftlich-technischen Zivilisation zum Produzenten seiner Eigenen Zukunft geworden. In diesem Zukunftsroman der Weltgeschichte verwandelt sich der Verfasser ständig in seine eigene Romanfigur. Der selbe Mensch, der als vermeintliches Subjekt des Handelns, als freier Forscher und aus autonomer Vernunft, ein wissenschaftliches System entwirft, macht, wie die Atomphysiker, die Entdeckung, daß er im Handumdrehen zum Objekt des von ihm selbst entworfenen Systems geworden ist, und diese neue Lage verändert seine gesamten Lebensumstände, ja sein Wesen. Er wird vom Produzenten zum Produkt; aber das Produkt ist mit dem Produzenten nicht identisch, die produzierte Zukunft nicht mehr die eigene Zukunft. Die eigene Zukunft – das wäre jene Zukunft, welche der autonome Wille im Akt des Denkens und Handelns antizipiert. Abe tatsächlich antizipiert er einen Prozess, in dem er sich Veränderungen unterworfen sieht, welche die Autonomie zur Heteronomie, den Schriftsteller zur Romanfigur werden lassen. Dieser Prozess ist ein Prozess der Entfremdung; der produzierende Mensch erkennt sich selbst in dem produ/8/zierten Menschen nicht mehr wieder. Als produzierter Mensch lehnt er es ab, die Verantwortung für die Konsequenzen der Handlungen des produzierenden Menschen zu tragen. ...
(3049, Prognose-Utopie-Planung, Klett, Stuttgart 1967, S. 6-8.)

Georg Picht (1973)

Als Philosoph lag es mir nahe, die Wachstumsbegriffe miteinander zu vergleichen, die jeweils vorausgesetzt wurden. Es wa auffällig, wie wenig man sich einer die Gemüter so erregenden Auseinandersetzung um die Semantik des Wortes „Wachstum“ bemühte. Nirgendwo wurde auch nur erwähnt, daß der griechische Name für Natur – „physis“ – „Wachstum“ bedeutet. Da der „Wuchs“ einer Pflanze, eines Menschen, einer Gesellschaft, einer politischen Ordnung zugleich das Wesen dieser Sache bezeichnet, wurde weder bemerkt noch gedacht. „Wuchs“ ist Entwicklung in der Zeit. Aber jeder Wuchs hat seine immanenten Maße, die zugleich die „Grenzen des Wachstums“ vorzeichnen. Ohne solche Grenzen, das heißt ohne immanente Maße, ist Wachstum überhaupt nicht möglich. Expansionsprozesse, die nicht durch immanente Maße kontrolliert werden, sind Explosionen. Hier läßt sich nicht mehr angeben, was „wächst“. Aber die Methoden, nach denen man heute Wachstumsprozesse mißt, wurden aus der Physik der anorganischen Natur übernommen. Für den gesunden Menschenverstand ist kaum zu begreifen, wie schwer es dem funktionalen Determinismus der heute herrschenden Wissenschaften fällt, zu verstehen, daß Bäume nicht in den Himmel wachsen können.
(4894, Hier und Jetzt II., , s. 141.)