Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1994)

O nespokojenosti pravé a nepravé
Člověk je podle Arnolda Gehlena nedostatková bytost. Pro přežití v tvrdých podmínkách není přírodou nijak zvlášť dobře vybaven. Kdyby se byl spokojil tím, co takto dostal, těžko by býval přežil, ale rozhodně by se nedostal na špičku vývoje. Člověk se stal člověkem, protože se nespokojil s tím, čím byl od přírody obdařen. Nespokojenost stála u kolébky lidstva, ale provázela od té doby člověka po všechny věky až do dneška. A nebyla to jen nespokojenost s okolnostmi a podmínkami, do kterých byl postaven, ale také nespokojenost se sebou samým. Dokud člověk ví, že na sobě má co vylepšovat, je hoden jména člověk. Jakmile začne být sám se sebou spokojen nebo se sám sobě líbit, zvláště pak jakmile nějaké nedostatky bude svádět jen na okolnosti a na druhé, začne upadat a přestávat být v pravém smyslu člověkem. Okolnosti je třeba brát tak, jaké jsou – málokdy je máme možnost okamžitě změnit. Vědět, že nám jsou nepříznivé, to je docela správné a máme na to plné právo. Správný člověk si nedělá iluze ani o okolnostech, ani o sobě. Obojí musí chtít neustále zlepšovat. V poslední době vidíme kolem sebe mnoho nespokojených lidí, a sami jsme také často nespokojeni. Je to téměř jakýsi národní zvyk si na všechno stěžovat a ve všem vidět nepřízeň situace a osudu. Možná, že to je tak nápadné především proto, že dříve to nebylo bez nebezpečí dávat svou nespokojenost tak najevo. Už i politikové si toho musí všímat a mají za to, že by se k tomu měli nějak vyjádřit. Možná je to trochu i uráží: ve srovnání s jinými zeměmi bývalého tzv. „socialistického“ bloku jsme na tom mnohem lépe než ostatní, stále slyšíme, že máme pevnou korunu atd., mnohé se i docela zjevně změnilo k lepšímu – a mezi lidmi je kupodivu „stále ještě tolik nespokojenosti“. Není pak divu, že politikové jsou nespokojení s touto nespokojeností a že ji chtějí vrátit na hlavy těch, kdo jsou nespokojení. A tak slyšíme, že ti nespokojení se nedovedou přizpůsobit novým okolnostem, které vyžadují nejen kvalifikaci, ale také schopnost této kvalifikace efektivně využít. Na tom něco je: člověk už odedávna dovedl velmi efektivně využít těch nevelkých darů, kterých se mu dostalo od přírody, zcela vynikajícím způsobem. Neměl ostrost orlího zraku, neměl zdaleka tak dokonalý čich jako jeho pes, nedosahoval rychlosti koně nebo pardála, ale uměl ty své nedokonalé kvality přece jenom lépe „prodat“. Máme se tedy snad učit od přírody a ocenit úspěchy na trhu i tam, kde kvalita není nejlepší, jen když se umí prosadit? (Praha, 940117-1.)
(V rozhlase natočeno 17.1.94.) (Praha, 940117-1a.)
Nedávno nám byla připomenuta Hayekova myšlenka, že z hlediska společnosti je největším uměním člověka jeho schopnost co nejlépe využít vlastních schopností resp. předností, že tedy nejdůležitější nejsou jeho přednosti samotné. Myslím, že Hayek nemá pravdu pouze v tom, že to tak je z hlediska společnosti. Je to tak z hlediska toho, kdo svých omezených schopností dovede využít lépe než někdo jiný, jehož schopnosti, nápady, projekty jsou lepší, byť také omezené, jenomže se nedovede prosadit tak tvrdě. Z hlediska společnosti je důležité to nenechat všechno na tom, jak kdo umí svých schopností využít, nýbrž dohlížet na to, aby v soutěži nehrála hlavní roli soutěživost, tím méně nevybíravá tvrdost, nýbrž kvalita a dodržování jistých norem a pravidel. A neméně důležitá je také kvalita, tj. úroveň kupujících, jakož i jejich schopnost spoluurčovat podmínky na trhu. Zkrátka: i zde musíme rozlišovat nespokojenost pravou a nepravou. Také s trhem a s vývojem podmínek na trhu můžeme být nespokojeni pravým způsobem, nejen nepravým. Neexistuje žádný mechanismus, který by nepotřeboval čas od času nějakých korekcí. A bez nespokojenosti bychom ani nevěděli, že je v některých ohledech oprava či náprava nutná. (V rozhlase natočeno 17.1.94.) (Praha, 940117-1b.) 04-02 st.Reflexe – 1 LvH, 1994

Georg Picht (1967)

Unter welchen Bedingungen wird es möglich sein, die Verantwortung, die auf uns aufgelegt ist, zu tragen? Die Antwort ist, wie mir scheint, sehr einfach. Wer verantwortlich handeln will, muß wissen, was er tut. Er muß die möglichen Folgen seines Handelns überblicken. Er darf also nicht so handeln, wie die Vorväter und Väter unserer heutigen Wissenschaft gehandelt haben: er darf sich nicht länger das Spiel einer Vernunft sein, die nicht weiß, was sie tut. Die Situation des Menschen in der Zukunft der technischen Welt ist wesentlich dadurch bestimmt, daß die Vernunft nunmehr dazu verurteilt ist, vernünftig zu sein. Entweder sie vollzieht den qualitativen Sprung von der blinden zur aufgeklärten Vernunft, oder sie hört überhaupt auf zu existieren. Eine Aufgeklärte Vernunft wäre eine Vernunft, die ihre eigenen Möglichkeiten und Grenzen erkennt. Sie wäre eine Vernunft, die nicht mehr alles macht, was man machen kann, sondern erkannt hat, daß nur ein solches Handeln vernünftig ist, das seine eigenen Folgen innerhalb der uns gezogenen Grenzen überblickt und dadurch erst verant/13/wortliches Handeln werden kann. Die Folgen seines Handelns überblicken, das heißt aber: ein Wissen von der Zukunft haben. …
(3049, Prognose-Utopie-Planung, Stuttgart 1967, S. 12.)

Georg Picht (1967)

... Die Geschichte der technischen Welt unterscheidet sich dadurch spezifisch von den vortechnischen Epochen der Mensch/7/heitsgeschichte, daß Wissenschaft und Technik die Macht besitzen, das Verhältnis der Menschen zu ihrer eigenen Zukunft in seiner Konstitution zu verändern. Wissenschaft und Technik produzieren nicht nur jene Waren, die wir als Industrieprodukte bezeichnen, sie produzieren die Zivilisation im Ganzen, indem sie durch en Mechanismus der Produktion die gesamte Lebenssituation der Menschen bestimmen, die in Abhängigkeit von jene technischen Systemen existieren, welche sie selbst entworfen haben und betreiben. Der Mensch ist also im Zeitalter der wissenschaftlich-technischen Zivilisation zum Produzenten seiner Eigenen Zukunft geworden. In diesem Zukunftsroman der Weltgeschichte verwandelt sich der Verfasser ständig in seine eigene Romanfigur. Der selbe Mensch, der als vermeintliches Subjekt des Handelns, als freier Forscher und aus autonomer Vernunft, ein wissenschaftliches System entwirft, macht, wie die Atomphysiker, die Entdeckung, daß er im Handumdrehen zum Objekt des von ihm selbst entworfenen Systems geworden ist, und diese neue Lage verändert seine gesamten Lebensumstände, ja sein Wesen. Er wird vom Produzenten zum Produkt; aber das Produkt ist mit dem Produzenten nicht identisch, die produzierte Zukunft nicht mehr die eigene Zukunft. Die eigene Zukunft – das wäre jene Zukunft, welche der autonome Wille im Akt des Denkens und Handelns antizipiert. Abe tatsächlich antizipiert er einen Prozess, in dem er sich Veränderungen unterworfen sieht, welche die Autonomie zur Heteronomie, den Schriftsteller zur Romanfigur werden lassen. Dieser Prozess ist ein Prozess der Entfremdung; der produzierende Mensch erkennt sich selbst in dem produ/8/zierten Menschen nicht mehr wieder. Als produzierter Mensch lehnt er es ab, die Verantwortung für die Konsequenzen der Handlungen des produzierenden Menschen zu tragen. ...
(3049, Prognose-Utopie-Planung, Klett, Stuttgart 1967, S. 6-8.)

Georg Picht (1973)

Als Philosoph lag es mir nahe, die Wachstumsbegriffe miteinander zu vergleichen, die jeweils vorausgesetzt wurden. Es wa auffällig, wie wenig man sich einer die Gemüter so erregenden Auseinandersetzung um die Semantik des Wortes „Wachstum“ bemühte. Nirgendwo wurde auch nur erwähnt, daß der griechische Name für Natur – „physis“ – „Wachstum“ bedeutet. Da der „Wuchs“ einer Pflanze, eines Menschen, einer Gesellschaft, einer politischen Ordnung zugleich das Wesen dieser Sache bezeichnet, wurde weder bemerkt noch gedacht. „Wuchs“ ist Entwicklung in der Zeit. Aber jeder Wuchs hat seine immanenten Maße, die zugleich die „Grenzen des Wachstums“ vorzeichnen. Ohne solche Grenzen, das heißt ohne immanente Maße, ist Wachstum überhaupt nicht möglich. Expansionsprozesse, die nicht durch immanente Maße kontrolliert werden, sind Explosionen. Hier läßt sich nicht mehr angeben, was „wächst“. Aber die Methoden, nach denen man heute Wachstumsprozesse mißt, wurden aus der Physik der anorganischen Natur übernommen. Für den gesunden Menschenverstand ist kaum zu begreifen, wie schwer es dem funktionalen Determinismus der heute herrschenden Wissenschaften fällt, zu verstehen, daß Bäume nicht in den Himmel wachsen können.
(4894, Hier und Jetzt II., , s. 141.)

Georg Picht (1973)

… Kunstwerk und mythische Erscheinung sind geschichtliche Mächte; in ihnen manifestieren sich universale Gehalte, die in den isolierten Gehäusen der Ästhetik und der Religionswissenschaft nicht domestiziert werden können. Läßt man überhaupt zu, daß sie erscheinen, so können sie ein Erdbeben verursachen, das die gesamte Sphäre jener Realität, in der wir uns eingerichtet haben, erschüttert. Die Stellung, die wir zur Kunst einnehmen, ist mit der Stellung des Menschen zu Gott, seiner Stellung zur Wahrheit und seine Stellung in Natur und Gesellschaft unauflösbar verkoppelt, denn Kunst entsteht am Schnittpunkt dieser Dimensionen unseres Daseins. Verändert unser Zugang zur Kunst seine Richtung, so wird diese Wendung auch alle anderen Koordinatensysteme unseres Denkens, unseres Verhaltens und unseres politischen Handelns verwandeln. …
(6070, Kunst und Mythos, Stuttgart 21987, S. 7.)