Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Pierre Teilhard de Chardin (1950)

Na dosud trvajícím, konstruktivním a plodném sporu neodarwinistů s neolamarckovci v oblasti biologie stojí za povšimnutí, že dnes obě školy spontánně a ve vzájemné shodě postulují existenci nějaké energie nebo dynamismu, bez něhož by evoluční mechanismy, tak jak si je představují, zůstaly osudově nehybné – jako motor, kterému jsme zapomněli dodat benzín. – A není tomu vskutku tak, že ať už k přeměně druhů dochází zvnějšku (přirozeným výběrem) nebo zevnitř (invencí), v obojím případě si nut/121/ně představujeme, že v srdci oživené bytosti existuje určitá polarizace či preference ve prospěch „přežití“, ne-li dokonce „superžití“? Na zcela lhostejnou či netečnou živou hmotu by žádný podnět prostředí ani žádná hra velkých čísel nemohly mít sebemenší vliv. Podobně jako rozpínání vesmíru (připustíme-i je …) předpokládá, jako důsledek výbuchu „prvotního atomu“, určitou odstředivou reakci hmotných částic, rozvoj biosféry (a němž zato nepochybujeme) vyžaduje existenci určitého prvořadého a v průběhu věků stále víc se prosazujícího evolučního tlaku.
Bylo by naivní snažit se dát tomuto „evolučnímu tlaku“, který je základním zdrojem veškerého vitálního pohybu, nějakou definitivní podobu, platnou pro všechny roviny biogeneze. Nepochybné však je, že od bodu myšlení, tj. v rovině člověka, dochází k jeho „psychizaci“. Nabývá jasné a důvěrně známé formy: nazýváme ho prostě chuť žít.
Chuť žít …
V posledních dvanácti letech cítím potřebu v každé své přednášce, v každém článku, kdy hovořím o člověku, zdůrazňovat životně důležitou (byť stále ještě skoro zcela opomíjenou) roli této základní energie čím dále naléhavěji. Bez ní by ani …
(Fenomén křesťanství, in: 5806, Jak věřím, Praha 1997, str. 120-21.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

… Die Kraft des Geistes ist nur so groß als ihre Äußerung, seine Tiefe nur so tief, als er in seiner Auslegung sich auszubreiten und sich zu verlieren getraut. …
(2239, Phänomenologie des Geistes, Leibzig 51949, S. 15 – Vorrede.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Co je však třeba říci blíže k těmto úvahám, je především již to, že, ať by se sebevíce lišily, přece mají všechny filosofie to společné, že jsou filosofií. Kdo by tedy studoval či měl nějakou filosofii, pak jestliže to je filosofie, měl by tím přece filosofii. ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 29.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

...
Naproti tomu dějiny filosofie neukazují ani trvání prostějšího obsahu, k němuž se nic nepřipojuje, ani pouhý proces poklidného přidávání nových poznatků k těm, jichž už bylo dosaženo; nýbrž zdá se, že nám spíše předvádějí pouze neustále se obnovující proměny celku, které nakonec nejsou již spjaty ani společným cílem. Naopak se vytrácí právě sám abstraktní předmět, rozumové poznání, a budova této vědy se nakonec musí rozplynout tak jako domýšlivost a zjalovělé jméno filosofie.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 24.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

... Mínění je subjektivní představa, libovolná myšlenka, domněnka, která u mne může být taková či taková, u jiného zase jiná. Mínění je mé; není myšlenkou, mající o sobě obecnou platnost, není myšlenkou, existující o sobě a pro sebe. Ve filosofii však neexistují mínění; není filosofických mínění. U člověka, byť si to byl i dějepisec filosofie, rozpoznáme hned nedostatek základního vzdělání, mluví-li o filosofických míněních. Filosofie je objektivní věda pravdy, věda o její nutnosti, je pojmové poznání, není to domnívání ani spřádání nějakých mínění.
Ale především je ovšem dostatečně doloženou skutečností, že jsou a byly rozličné filosofie. Pravda je však jedna; tento nepřemožitelný pocit či víru má pud rozumu. Proto také může být pravdivá jen jedna filosofie. A protože jsou filosofie tak rozličné, pak, usoudíme, musí být ty ostatní pouhé omyly. Ale ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 28.)