Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Filosof má určité úkoly jednak pro sebe osobně, jednak pro sebe jako filosofa; a tyto druhé se týkají jednak situace, v níž je, žije a myslí, jednak jeho filosofování. Všechny tyto úkoly jsou obrovské, takže přesahují nejen jeho schopnosti, ale vůbec možnosti jednoho člověka. To je pak důvodem jednak toho, že musí nějak spolupracovat s jinými, učit se u jiných, navazovat na práci, kterou vykonali jiní atp., ale také důvodem pro to, aby hlídal jistou vyváženost toho, jak které ty úkoly plní resp. jaké úsilí na jejich plnění vynakládá. Nebezpečí tu vyvstává nejen z toho, že si špatně vybere ty, na které navazuje a s nimiž spolupracuje, ale také z toho, že se nechá příliš jednostranně strhnout k jedněm úkolům, zatímco zanedbává ty druhé.
(Písek, 110129-2.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Denken? Abstrakt? – Sauve qui peut! Rette dich, wer kann! So höre ich schon einen vom Feinde erkauften Verräter ausrufen, der diesen Aufsatz dafür ausschreit, daß hier von Metaphysik die Rede sein werde. Denn Metaphysik ist das Wort, wie abstrakt und beinahe auch Denken, ist das Wort2, vor dem jeder mehr oder minder wie vor einem mit der Pest Behafteten davonläuft.
...
--------------------
² W: „Denken das Wort ist“ – Ms. „Denken ist das Wort“.
(Wer denkt abstrakt? in: 6952, Jenaer Schriften, Suhrkamp 21990, Werke 2, S. 575.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Již analysa představy, jak se obvykle prováděla, nebyl ničím jiným než zrušením formy obeznámenosti, kterou představa má. Rozbor představy v její původní prvky znamená, že ... Ale toto odloučení, toto neskutečno samo je bytostný moment; neboť konkretum se pohybuje jen z toho důvodu, že se rozkládá a činí se neskutečným. Činnost rozlučovací je síla a práce schopnosti rozvažování, oné nejpodivuhodnější a největší, ba dokonce absolutní moci. Kruh, který uzavřen odpočívá v sobě a který jako substance podpírá své momenty, je vztah bezprostřední, a nebudí tedy podiv. Ale že případek jako takové, oddělen od svého obvodu, že to, co je vázáno a je skutečné pouze ve své souvislosti s odlišným, nabývá vlastního jsoucna a oddělené svobody, /69/ toť nesmírná moc záporna; je to energie myšlení, čistého já. Smrt – chceme-li tak nazvati onu neskutečnost – jest to nejstrašlivější, a udržeti to, co je mrtvé, vyžaduje největší síly. Krása, jež nemá sílu, nenávidí rozvažování, poněvadž rozvažování na ní chce něco, co tato krása nesvede. Leč nikoli život, který se leká smrti a zachovává se čistým od vší zkázy, nýbrž život, který umí vydržet smrt a v ní se udržeti, jest život ducha. Nabývá své pravdy jen pod podmínkou, že b absolutní rozervanosti najde sama sebe. Touto mocí není jako činnost kladná, jež nepřihlíží k zápornu (jako když o něčem říkáme, že to nic není nebo že to je nesprávné, načež jsme s tím hotovi a přecházíme od toho pryč k něčemu jinému); nýbrž je touto mocí pouze pod podmínkou, že pohlíží zápornu do tváře, že u něho prodlévá. Toto prodlévání jer ona kouzelná moc, která záporno převrací v bytí. – Je to táž moc, která byla shora nazvána subjektem, jenž tím, že ve svém živlu dává jsoucno pouhému určení, překonává abstraktní bezprostřednost, tj. takovou, která pouze jest, a tím je pravou substancí, jsoucnem či tou bezprostředností, která nemá zprostředkování mimo sebe, nýbrž která jím jest.
(2098, Fenomenologie ducha, př. J. Patočka, Praha 1960, str. 68-69.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Filosof jakožto filosof (a tudíž také vůbec obecně „filosofie“) se může kriticky vztahovat a vyslovovat k čemukoli, ale to neznamená, že dostatečně zdůvodněně. Jde o to, že se vymyká lidským možnostem se vyznat ve všem, a zejména se vyznat ve všech možných detailech a detailních souvislostech. Proto má být dotazován (např. v mediích) na to, v čem se vyzná, a má se bránit tomu, když je dotazován na věci, v nichž není filosoficky kompetentní. Pochopitelně i v takových věcech může být dotazován, ale musí vždy zdůraznit, že odpovídá jako občan, ale ne jako filosof, tj.- bez filosofického (jakkoli relativního) ručení. To platí ostatně i tam, kde není dotazován, ale prostě jen žádán o vyjádření stanoviska (třeba v nějaké anketě), nebo když je zván k podpisu nějaké výzvy apod. Zkrátka a dobře: jako občan se filosof nesmí zdráhat vyslovit svůj kritický názor na veřejnosti, je-li k tomu vyzván, ať už přímo a osobně nebo jen situačním apelem a potřebou (v tom ostatně je na tom stejně jako všichni, kdo se o veřejné záležitosti zajímají a mají „politický smysl“). A je na tom stejně, jako když se k podobným záležitostem má vyslovit třeba nějaký literát nebo vědec, i když k tomu nejsou odborně kompetentní. Předpokládá se, že inteligentní člověk má není právo, ale přímo povinnost se k významným veřejným věcem vyjadřovat, aniž by to mělo nutně za následek, že by nechal stranou „svou věc“ a najednou se pustil do veřejných aktivit. Filosofova situace je ovšem přesto v něčem složitější a také náročnější, a to proto, že v zásadě žádné téma veřejného zájmu mu nemůže a nesmí zůstat zcela cizí, neboť filosofie není žádnou „odbornou“ disciplínou, pro kterou by některé záležitosti ležely už mimo její hlavní zájem. Považuje-li filosof některé takové téma pro sebe za významné, hlavní nebo dokonce stěžejní, je to a zůstává to věcí jeho filosofické odpovědnosti (na rozdíl od kteréhokoli odborného vědce, který téměř nikdy nestojí před povinností se vyjadřovat jakožto vědec k záležitostem za hranicemi své odborné disciplíny – zůstávají mu je povinnosti občana).
(Písek, 120217-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Filosof si buduje, opravuje a přebudovává svou filosofii zejména tím, že se vymezuje proti jiným filosofům, pozitivně nebo negativně (i když ovšem nejenom takto se filosofie buduje, jen to nesmí chybět). Jaký je tedy jeho vztah k druhým filosofům? Či spíše: jaký má být jeho vztah k nim? První aspekt: nemůže je číst a studovat všechny, a rozhodně ne všechny stejně. Musí si vybírat, a musí si dokonce vybírat i z textů těch filosofů, které si sám vybral a kterým se věnuje přednostně. Jde totiž také o to, že skutečný filosof musí po celý svůj život budovat svou vlastní filosofii, své vlastní filosofické pozice. Pokud mu o to nejde, pokud to není jeho primárním zájmem, může se stávat stále uznávanějším „odborníkem“ na nějakého filosofa, ale musí být považován za myslitele sekundárního, který toho mnoho o filosofii ví, který toho druhého myslitele (nebo několik druhých filosofů) zná třeba lépe než kdo jiný, ale zůstává v nejlepším případě jeho interpretem, tj. myšlenkově žije z něho, přesněji řečeno z jeho textů a jiných formulací, ale nedbá nebo nemůže dbát o filosofii samu, tj. o svou vlastní filosofii (neboť není jiné skutečné, tj. živé filosofie než právě filosofie toho kterého původního, originálního, jedinečného myslitele-filosofa). To není věc hodnocení „kvantitativního“, jakéhosi poměřování míry vlastních původních myšlenek a myšlenek převzatých od druhého filosofa (nebo více filosofů) a pak přivlastněných. Myšlenky (a celé myšlenkové stavby) vlastní se zásadně, fundamentálně liší od myšlenek jen převzatých, a už vůbec od myšlenek „objektivovaných“, „o“ nichž se vypovídá a které se dávají do vztahů s jinými myšlenkami stejně „objektivovaných“. „Vlastní“ myšlenky se mohou myšlenkám jiných filosofů podobat, v něčem se s nimi mohou shodovat, ale vyrůstají ze svých jedinečných kořenů, nejsou jen naroubovány nebo dokonce přidány, přilepeny. Vždyť také k čemu? Co by bylo tím kmenem, tou „vlastní“ filosofií, kdyby tu nebylo cosi původního, neodvozeného z jiných myslitelů?
(Písek, 111213-1.)