Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Již analysa představy, jak se obvykle prováděla, nebyl ničím jiným než zrušením formy obeznámenosti, kterou představa má. Rozbor představy v její původní prvky znamená, že ... Ale toto odloučení, toto neskutečno samo je bytostný moment; neboť konkretum se pohybuje jen z toho důvodu, že se rozkládá a činí se neskutečným. Činnost rozlučovací je síla a práce schopnosti rozvažování, oné nejpodivuhodnější a největší, ba dokonce absolutní moci. Kruh, který uzavřen odpočívá v sobě a který jako substance podpírá své momenty, je vztah bezprostřední, a nebudí tedy podiv. Ale že případek jako takové, oddělen od svého obvodu, že to, co je vázáno a je skutečné pouze ve své souvislosti s odlišným, nabývá vlastního jsoucna a oddělené svobody, /69/ toť nesmírná moc záporna; je to energie myšlení, čistého já. Smrt – chceme-li tak nazvati onu neskutečnost – jest to nejstrašlivější, a udržeti to, co je mrtvé, vyžaduje největší síly. Krása, jež nemá sílu, nenávidí rozvažování, poněvadž rozvažování na ní chce něco, co tato krása nesvede. Leč nikoli život, který se leká smrti a zachovává se čistým od vší zkázy, nýbrž život, který umí vydržet smrt a v ní se udržeti, jest život ducha. Nabývá své pravdy jen pod podmínkou, že b absolutní rozervanosti najde sama sebe. Touto mocí není jako činnost kladná, jež nepřihlíží k zápornu (jako když o něčem říkáme, že to nic není nebo že to je nesprávné, načež jsme s tím hotovi a přecházíme od toho pryč k něčemu jinému); nýbrž je touto mocí pouze pod podmínkou, že pohlíží zápornu do tváře, že u něho prodlévá. Toto prodlévání jer ona kouzelná moc, která záporno převrací v bytí. – Je to táž moc, která byla shora nazvána subjektem, jenž tím, že ve svém živlu dává jsoucno pouhému určení, překonává abstraktní bezprostřednost, tj. takovou, která pouze jest, a tím je pravou substancí, jsoucnem či tou bezprostředností, která nemá zprostředkování mimo sebe, nýbrž která jím jest.
(2098, Fenomenologie ducha, př. J. Patočka, Praha 1960, str. 68-69.)

Karl Jaspers (1932)

Denn schon hier an einer dem Gehalt nach scheinbar noch armen, weil formalen Grenze tritt mit größter Deutlichkeit nicht des Wissens, sondern des Innewerdens der Unterschied von falschem und wahrem Transzendieren zutage: in falschem Transzendieren komme ich zu einem jenseitigen Gegenstand, den ich nun „habe“. Kant mißverstehend habe ich so das apriori, die transzendentale Einheit der Apperzeption usw. als definierbare, feste Begriffe von Etwas. Wahres Transzendieren aber ist nur an der Grenze von Gegenstand und Nichtgegenstand, im Übergehen von Einem zum Anderen; jene Begriffe sind nur Funktionen, nicht Einsichten, sind Marken, nicht Gegenstände. Es ist unmöglich, den Kantischen Gedanken zu verstehen, wenn man ihn sich durch Vergegenständlichung seiner selbst fälschlich nahe bringt. Dadurch entstehen die typischen, notwendig wiederkehrenden, in Kantischen Worten unvermeidlich angelegten Mißverständnisse, von denen das psychologisch-anthropologische und das methodologisch-erkenntnistheoretische die bekanntesten sind. Beide heben das Transzendieren auf. ...
(3337, Philosophie I, Berlin etc. 1956, S. 41.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist nun zu sehen, welche Gestalt das Innere und Äußere in seinem Sein hat. Das Innere als solches muß ebensosehr ein äußeres sein und eine Gestalt haben wie das Äußere als solches; denn es ist Gegenstand oder selbst als seiendes und für die Beobachtung vorhanden gesetzt.
(2239, Phänomenologie des Geistes, ed. Hoffmeister, Leipzig 51949, S. 199.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Půjde-li o vymezení toho, co znamená, že „něco“ je „nejsoucí“, nemůžeme v žádném případě ztotožnit „nejsoucí“a „nic“. Už jen jazykově je zřejmé, že o „ničem“ (nominativ „nic“) ve smyslu absolutním, tedy „nicoty“) nelze říci, že je „nejsoucí“, nebo vypovídat lze vždycky jen o „něčem“. Když tedy o „něčem“ řekneme, že je „nejsoucí“, neznamená to, že to je „nic“, nýbrž že to je docela zvláštní „něco“ (jak se nám nejprve bude zdát, poději se ovšem ukáže, že „zvláštní“ je spíše to, co je „jsoucí“, rozumí se hic et nunc, právě teď a zde jsoucí). Nejsoucí tedy v žádném případě není „nic“ (tj. naprosté nic), ale je to „něco nejsoucího“, tedy nejsoucí něco. A co to tedy může být? Nejprve si zvolme triviální případ (obecný ovšem): nejsoucí je to, co bylo, ale už není; jinak řečeno, co „bylo jsoucí“, ale nyní už jsoucím není. O něco větším problémem bude pro někoho, poukážeme-li na to, co ještě není, jako na něco „ještě nejsoucího“. Tak např. tento strom před několika měsíci kvetl, ale dnes je jakožto květoucí již nejsoucí, tj. už dávno odkvetl a místo květů na něm vidíme nezralé plody. Tentýž strom jako nesoucí zralou úrodu plodů je naopak ještě nejsoucí, ale je to stále týž strom, a tedy (dějící se) jsoucí, jsoucno. Kvetoucí strom a tentýž strom obsypaný jablky zdaleka není „ničím“, přestože momentálně už je odkvetený, ale jablka na něm ještě nejsou zralá.
(Písek, 120429-1.)