Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist übrigens nicht schwer zu sehen, daß unsre Zeit eine Zeit der Geburt und des Übergangs zu einer neuen Periode ist. Der Geist hat mit der bisherigen Welt seines Daseins und Vorstellens gebrochen und steht im Begriffe, es in die Vergangenheit hinab zu versenken, und in der Arbeit seiner Umgestaltung. Zwar ist er nie in Ruhe, sondern in immer fortschreitender Bewegung begriffen. Aber wie beim Kinde nach langer stiller Ernährung der erste Atemzug jene Allmählichkeit des nur vermehrenden Fortgangs abbricht – ein qualitativer Sprung, – und jetzt das Kind geboren ist, so reift der sich bildende Geist langsam und stille der neuen Gestalt entgegen, löst ein Teilchen des Baues seiner vorhergehenden Welt nach dem andern auf, ihr Wanken wird nur durch einzelne Symptome angedeutet; der Leichtsinn wie die Langweile, die im Be/16/stehenden einreißen, die unbestimmte Ahnung eines Unbekannten sind Vorboten, daß etwas anderes im Anzuge ist. Dies allmähliche Zerbröckeln, das die Physiognomie des Ganzen nicht veränderte, wird durch den Aufgang unterbrochen, der, ein Blitz, in einem Male das Gebilde der neuen Welt hinstellt.
Allein eine volkommene Wirklichkeit hat dies Neue so wenig als das eben geborene Kind; und dies ist wesentlich nicht außer acht zu lassen. Das erste Auftreten ist erst seine Unmittelbarkeit oder sein Begriff. So wenig ein Gebäude fertig ist, wenn sein Grund gelegt worden, so wenig ist der erreichte Begriff des Ganzen das Ganze selbst. …
(2239, Phänomenologie des Geistes, Leipzig 51949, S. 15.) 03-07

Martin Heidegger (1935)

Ursprung bedeutet hier jenes, von woher und wodurch eine Sache ist, was sie ist und wie sie ist. Das, was etwas ist, wie es ist, nennen wir sein Wesen. Der Ursprung von etwas ist die Herkunft seines Wesens. Die Frage nach dem Ursprung des Kunstwerkes fragt nach seiner Wesensherkunft. Das Werk entspringt nach der gewöhnlichen Vorstellung aus der und durch die Tätigkeit des Künstlers. Wodurch aber und woher ist der Künstler das, was er ist? Durch das Werk; denn, daß ein Werk den Meister lobe, heißt: das Werrk erst läßt den Künstler als einen Meister der Kunst hervorgehen. Der Künstler ist der Ursprung des Werkes. Das Werk ist der Ursprung des Künstlers. Keines ist ohne das andere. Gleichwohl tr(gt auch keines der beiden allein das andere. …
(Der Ursprung des Kunstwerkes, Reclam, Stuttgart 1978, S. 7.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

... Zunächst aber darf ich nichts in Anspruch nehmen, als das sie vor allem nur Vertrauen zu der Wissenschaft und Vertrauen zu sich selbst mitbringen. Der Mut der Wahrheit, der Glaube an die Macht des Geistes ist die erste Bedingung der Philosophie. Der Mensch, da er Geist ist, darf und soll sich selbst des Höchsten würdig achten; von der Grösse und Macht /14/ seines Geistes kann er nicht gewiss genug denken. Und mit diesem Glauben wird nichts so spröde und hart sein, das sich ihm nicht eröffnete. Das zuerste verborgene und verschlossene Wesen des Universums hat keine Kraft, die dem Mute des Erkennens Widerstand leisten könnte; es muss sich vor ihm auftun und seinen Reichtum und seine Tiefen ihm vor Augen legen und zum Genusse geben.
(6968, Vorlesungen über die Geschichte der Philosophie I, Werke 18, Suhrkamp, S. 13-14 – Heidelberger Niederschrift.)
--- --- ---
... Zprvu však nesmím požadovat nic, než abyste si sem především přinesli jedině důvěru k vědě a důvěru k sobě samým. Odvaha k pravdě, víra v moc ducha, toť první podmínka filosofie. Člověk, protože je duch, může a má se považovat za hodna toho nejvyššího; o velikosti a moci jeho ducha nemůže být jeho mínění nikdy dost vysoké. A s touto vírou nebude nic tak nepoddajné a tvrdé, co by se mu neodkrylo. Zprvu skrytá a uzavřená podstata vesmíru nemá síly, jež by se mohla postavit na odpor odvaze poznání; musí se před ním rozevřít a vyjevit mu svá bohatství a své hlubiny, aby jich užíval.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, přel. Karel Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 13.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Když mluvíme o „představě“, musíme vždy upřesnit (a sami sobě ujasnit), jde-li nám o akt představování nebo spíše o to „představované“, tedy o výsledek (rezultát) přestavování (jako aktu). Avšak ještě důležitější je přesně rozlišovat mezi představou představovanou a věcí představovanou. Uveďme příklad: před naším domem je lípa. Tu můžeme vidět, když se podíváme. Ale nemusíme se ani dívat, víme o tom, že tam roste a v létě kvete atd., pamatujeme si to, a můžeme si v paměti tu lípu také představit. Můžeme si i v zimě představit, jak byla olistěná a jak kvetla, a naopak si v létě můžeme představit, jak byla v zimě holá a bez listí. To, že a jakým způsobem si ji představujeme, je výkon naší představivosti, našeho představujícího představování, tj. je to náš výkon; výsledkem tohoto našeho výkonu je určitá představa představovaná, která se nějak vztahuje ke skutečnému stromu před naším domem. My si ovšem můžeme představovat jen tu lípu a nechat zcela stranou tu okolnost, že je před naším domem, anebo naopak si ji můžeme představovat, jak je před naším domem a jak ten dům stíní nebo jak je (z jiného pohledu) až za ním apod. Už z toho všeho je vidět, že naše momentální představa se může někdy více, někdy méně podobat skutečnosti, ale je od ní v každém případě odlišná; také můžeme mít o skutečnosti (ve vybraném rozsahu) více představ, které se od sebe navzájem také mohou lišit. A ovšem také různí lidé mohou mít různé představy o stejné skutečnosti, a my to můžeme zpozorovat a vyvodit to z toho, jaké představy si o té či oné skutečnosti (ve vybraném rozsahu) dělají nebo udělali. Nemůžeme zajisté nahlédnout do jejich mysli, abychom viděli a sledovali přímo, jak si ty své představy představované opravdu aktivně vytvářejí; nemůžeme se dokonce přímo podívat ani na výsledky toho jejich aktivního představování, protože k nim prostě nemáme přímý přístup. Ale z jejich chování, které můžeme pozorovat a pokoušet se mu rozumět, a zvláště z jejich povídání, vyjadřování, třeba i popisování skutečnosti apod. můžeme někdy lépe, jindy hůře chápat, jak oni – třeba na rozdíl od nás – tu skutečnost vidí, a to na rozdíl od toho, jak ji vidíme my. A to, co platí o přímém vidění skutečností, platí mutatis mutandis také o představování takových skutečností.
(Písek, 141118-2.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Co je vůbec známé, je právě proto, že je známé, nepoznáno. Je nejobvyklejším sebeklamem i klamáním druhých, předpokládáme-li při poznávání něco jako známé a strpíme-li, aby se to tak předpokládalo; při všem mluvení kolem věci se takové vědění nehne z místa a neví, jak na tom jest. Subjekt a objekt atd., bůh, příroda, schopnost rozvažování, smyslovost atd. berou se bez prohlídky za dobře známý a platný základ a tvoří pevné orientační body, z nichž vycházíme a k nimž se vracíme. Pohyb prochází mezi nimi, nehybnými, sem a tam a odbývá se tedy jen na jejich povrchu. Tak spočívá též chápání a zkoumání v tom, že se ověřuje, zdali každý to vše nachází ve své představě, zda se mu to tak zdá a zda je mu to známo či ne.
(2098, Fenomenologie ducha, př. J. Patočka, Praha 1960, str. 68.)