LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Již analysa představy, jak se obvykle prováděla, nebyl ničím jiným než zrušením formy obeznámenosti, kterou představa má. Rozbor představy v její původní prvky znamená, že ... Ale toto odloučení, toto neskutečno samo je bytostný moment; neboť konkretum se pohybuje jen z toho důvodu, že se rozkládá a činí se neskutečným. Činnost rozlučovací je síla a práce schopnosti rozvažování, oné nejpodivuhodnější a největší, ba dokonce absolutní moci. Kruh, který uzavřen odpočívá v sobě a který jako substance podpírá své momenty, je vztah bezprostřední, a nebudí tedy podiv. Ale že případek jako takové, oddělen od svého obvodu, že to, co je vázáno a je skutečné pouze ve své souvislosti s odlišným, nabývá vlastního jsoucna a oddělené svobody, /69/ toť nesmírná moc záporna; je to energie myšlení, čistého já. Smrt – chceme-li tak nazvati onu neskutečnost – jest to nejstrašlivější, a udržeti to, co je mrtvé, vyžaduje největší síly. Krása, jež nemá sílu, nenávidí rozvažování, poněvadž rozvažování na ní chce něco, co tato krása nesvede. Leč nikoli život, který se leká smrti a zachovává se čistým od vší zkázy, nýbrž život, který umí vydržet smrt a v ní se udržeti, jest život ducha. Nabývá své pravdy jen pod podmínkou, že b absolutní rozervanosti najde sama sebe. Touto mocí není jako činnost kladná, jež nepřihlíží k zápornu (jako když o něčem říkáme, že to nic není nebo že to je nesprávné, načež jsme s tím hotovi a přecházíme od toho pryč k něčemu jinému); nýbrž je touto mocí pouze pod podmínkou, že pohlíží zápornu do tváře, že u něho prodlévá. Toto prodlévání jer ona kouzelná moc, která záporno převrací v bytí. – Je to táž moc, která byla shora nazvána subjektem, jenž tím, že ve svém živlu dává jsoucno pouhému určení, překonává abstraktní bezprostřednost, tj. takovou, která pouze jest, a tím je pravou substancí, jsoucnem či tou bezprostředností, která nemá zprostředkování mimo sebe, nýbrž která jím jest.
(2098, Fenomenologie ducha, př. J. Patočka, Praha 1960, str. 68-69.)

Jan Patočka (1945-50)

„Subjekt“ jako adekvační důsledek, jako konstrukce. Subjekt obsahuje vždy to, čeho třeba k adekvaci: nutnost – obecnost, celkovost – nebo opět jen to jednotlivé, co na žádnou celkovost nedostačuje: „dané“ jsoucno.
V každém případě problém subjektu pojat jako problém jsoucna, které se vztahuje k jiným jsoucnům, přičemž jsoucno znamená jsoucno objektivní či objektivovatelné.
V racionalismu je jsoucno subjektivní chápáno sub specie pojmu substance.
V empirismu posléze skepse k substanci, ale zato „volně se vznášející určení“, „kvalita“ atd. I zde staré metafyzické pojmy, jenže věc se rozpadá. Racionalismus zdůrazňuje více stránku substrátovou, empirismus více eidos či eidé.
Dodnes se opakující pokusy zachytit subjekt kategoriemi kvality, relace, substance.
Naproti tomu, vyjdeme-li z pojmu pravdy v její podstatné neadekvaci, přiblížíme se teprve k „subjektivitě“ subjektu, aniž jsoucno proto kartesiánsky roztrhneme ve dvě části, ve dvě substance bez komunikace.
Subjekt nikoli jako substance nebo kvalita, nýbrž jako místo neadekvace, kde se stýká neobjektivovatelné s objektivním a umožňuje objektivaci.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši I, Praha 1996, str. 469.)

Jan Patočka (1945-50)

Dodnes se opakující pokusy zachytit subjekt kategoriemi kvality, relace, substance.
Naproti tomu, vyjdeme-li z pojmu pravdy v její podstatné neadekvaci, přiblížíme se teprve k „subjektivitě“ subjektu, aniž jsoucno proto karteziánsky roztrhneme ve dvě části, ve dvě substance bez komunikace.
Subjekt nikoli jako substance nebo kvalita, nýbrž jako místo neadekvace, kde se stýká neobjektivovatelné s objektivním a umožňuje objektivaci.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši 1, Praha 1996, str. 469.)

Jan Patočka (1945-50)

Objekt je věděné, subjekt vědoucí. Objekt a subjekt vyčerpávají ve své polaritě totalitu bytí. Ovšem jen tenkrát, vezme-li se vědění b nejobecnějším smyslu, který zahrnuje subjekt sám rovněž. Subjekt je věděn zrovna tak jako objekt; subjekt je rovněž objektem (ale nikoli qua subjekt).
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši 1, Praha 1996, str. 471.)

Jan Patočka (1945-50)

Subjekt – možnost konečné danosti, založená na vůli zmocnit se ne-subjektu: výsledek je ovládnutý nesubjekt čili objekt. Apriori není původně racionální, nýbrž praktické. V tom německý idealismus má pravdu. Subjekt je actus, nikoli substance nebo jiné pozitivní a obsahové určení. Je to ne-objektivno, které chce, a jeho chtění je vůle ke „svobodě“ – k tomu, aby bylo universální substancí, tj. ovladatelem všeho.
Německý idealismus však z této vůle činí realitu, zatímco vůle je pouhým indexem úlohy, kterou nikterak není možno plnit.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši 1, Praha 1996, str. 475.)