Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

… Die Kraft des Geistes ist nur so groß als ihre Äußerung, seine Tiefe nur so tief, als er in seiner Auslegung sich auszubreiten und sich zu verlieren getraut. …
(2239, Phänomenologie des Geistes, Leibzig 51949, S. 15 – Vorrede.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Máme-li – zatím zcela hypoteticky a nezávazně – uvažovat o možné interpretaci „superstrun“ jako „primordiálních událostí“, musíme aspoň teoreticky připustit, že takové primordiální události mohou mít značně rozdílné vlastnosti. Zároveň však musíme uvažovat o vysoké pravděpodobnosti toho, že takové nejmenší, nejprimitivnější události mohou přímo masově „zanikat“ (končit), aniž by mohly něco ze svého sebe-výkonu (z výkonu svého „bytí“) předat nebo přenechat jiným, dalším podobným (nebo možná i více nebo méně odlišným) událostem. Výsledkem (nikoli kauzálním „následkem“, tedy přímým „produktem“) tohoto ustavičného vznikání nových a nových primordiálních událostí musí nejspíš být něco jako selekce: některé události se prokáží jako schopné si osvojit něco z průběhu nebo z výsledků událostného dění jiných událostí a založit tak něco, co pak mohou předat dál jiným, podobně schopným událostem, zatímco jiné zaniknou, aniž by po sobě nechaly cokoli, co by je přetrvalo. Když teoretičtí (a matematičtí) fyzikové uvažují, že ty nejmenší z nich (jimž zatím říkají „superstruny“, ačkoli vhodnějším názvem by byly buď „substruny“ nebo „protostruny“) se „chovají“ jako kratičké strunky – odtud onen název „string“, „superstring“ -, které sebou „mrskají“ a tím vytvářejí jakousi „událostnou“ plošku (tj. plošku stále se měnící), uvažují zároveň o tom, že – tak tomu rozumím z těch málo informací, které jsem byl schopen nějak vstřebat – se nemrskají v tří- nebo čtyřrozměrném „časoprostorovém kontinuu“ (to samo hlasitě volá po prověrce!), ale možná spíše v nějakém multidimenzionálním „kontinuu“ (v počtu dimenzí nejsou ani odborníci jednotní; a to „kontinuum“ je jistě vysoce problematické, leč k tomu se vrátíme až za chvíli). Už tenhle předpoklad by nás měl vést k otázce, proč bychom měli předpokládat, že všechny – změníme nyní termín – primordiální události musí být původně naprosto identické, tedy proč máme mít za to, že všechny „superstrany“ vytvářejí svým „mrskáním“ svůj vlastní časoprostor původně o stejném počtu dimenzí, a zejména proč by se všechny měly „mrskat“ stejným způsobem? K tomu by nutně bylo zapotřebí, aby měla schopnost spolu komunikovat; a to znamená eo ipso schopnost reagovat aspoň na některé jiné (ty časově i prostorově nejbližší – zde se znovu otvírá problém „kontinua“). Ovšem i v této schopnosti – tj. v jejich reaktibilitě – mohou být menší nebo i větší rozdíly. A všemi těmito rozdíly může být „ovlivněna“ povaha výsledné „selekce“, tj. co umožní a podporuje delší trvání reálných částic (a kvant) oproti virtuálním, eventuelně i co urychluje anihilaci či co jí naopak (v tom okamžiku a na tom „místě“) zabraňuje.
(Písek, 080811-1.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Co je však třeba říci blíže k těmto úvahám, je především již to, že, ať by se sebevíce lišily, přece mají všechny filosofie to společné, že jsou filosofií. Kdo by tedy studoval či měl nějakou filosofii, pak jestliže to je filosofie, měl by tím přece filosofii. ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 29.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

...
Naproti tomu dějiny filosofie neukazují ani trvání prostějšího obsahu, k němuž se nic nepřipojuje, ani pouhý proces poklidného přidávání nových poznatků k těm, jichž už bylo dosaženo; nýbrž zdá se, že nám spíše předvádějí pouze neustále se obnovující proměny celku, které nakonec nejsou již spjaty ani společným cílem. Naopak se vytrácí právě sám abstraktní předmět, rozumové poznání, a budova této vědy se nakonec musí rozplynout tak jako domýšlivost a zjalovělé jméno filosofie.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 24.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

... Mínění je subjektivní představa, libovolná myšlenka, domněnka, která u mne může být taková či taková, u jiného zase jiná. Mínění je mé; není myšlenkou, mající o sobě obecnou platnost, není myšlenkou, existující o sobě a pro sebe. Ve filosofii však neexistují mínění; není filosofických mínění. U člověka, byť si to byl i dějepisec filosofie, rozpoznáme hned nedostatek základního vzdělání, mluví-li o filosofických míněních. Filosofie je objektivní věda pravdy, věda o její nutnosti, je pojmové poznání, není to domnívání ani spřádání nějakých mínění.
Ale především je ovšem dostatečně doloženou skutečností, že jsou a byly rozličné filosofie. Pravda je však jedna; tento nepřemožitelný pocit či víru má pud rozumu. Proto také může být pravdivá jen jedna filosofie. A protože jsou filosofie tak rozličné, pak, usoudíme, musí být ty ostatní pouhé omyly. Ale ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 28.)