Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

… Die Kraft des Geistes ist nur so groß als ihre Äußerung, seine Tiefe nur so tief, als er in seiner Auslegung sich auszubreiten und sich zu verlieren getraut. …
(2239, Phänomenologie des Geistes, Leibzig 51949, S. 15 – Vorrede.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Ladislav Hejdánek (2008)

(aktuální)
Pokud chápeme „věčnost“ jako něco, co je mimo čas, vně času, co se na času a časování nijak nepodílí, pak jde o pojetí, které musíme v celém rozsahu odmítnout. Ovšem slovo samo (a to už v klasických jazycích, nejen v dnešních) poukazuje k „věkům“, tj. k dlouhým časovým úsekům (např. v latině je aeternitas etymologicky spjato s aetas), nikoli tedy k „bezčasí“. Ostatně je zřejmé, že bezčasí by nemělo a nemohlo by mít nic společného s časem, tedy ani s přítomností, neboť přítomnost má smysl pouze v „čase“. Tradice se obvykle uchylovala k tak zvanému „věčnému nyní“, „aeternum nunc“. Toto „nunc“ nebylo tedy chápáno jako vyňaté z času, nýbrž jako „vždy přítomné“, a to v čase. Nikdy to nebylo náležitě objasněno; dnes však to je obzvlášť radikálně zpochybněno teorií relativnosti času, konkrétně relativnosti tzv. „přítomnosti“, aktuálního „nyní a zde“. To nejenom že není nezávislé na místě, ale ani na relativním pohybu určité soustavy na tomto „místě“ (ve vztahu k jiným „místům“ a jejich pohybům), a tedy ani na tzv. „pozorovateli“ a jeho „stanovišti“.
(Písek, 080401-2.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Co je však třeba říci blíže k těmto úvahám, je především již to, že, ať by se sebevíce lišily, přece mají všechny filosofie to společné, že jsou filosofií. Kdo by tedy studoval či měl nějakou filosofii, pak jestliže to je filosofie, měl by tím přece filosofii. ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 29.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

...
Naproti tomu dějiny filosofie neukazují ani trvání prostějšího obsahu, k němuž se nic nepřipojuje, ani pouhý proces poklidného přidávání nových poznatků k těm, jichž už bylo dosaženo; nýbrž zdá se, že nám spíše předvádějí pouze neustále se obnovující proměny celku, které nakonec nejsou již spjaty ani společným cílem. Naopak se vytrácí právě sám abstraktní předmět, rozumové poznání, a budova této vědy se nakonec musí rozplynout tak jako domýšlivost a zjalovělé jméno filosofie.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 24.)