Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

… Die Kraft des Geistes ist nur so groß als ihre Äußerung, seine Tiefe nur so tief, als er in seiner Auslegung sich auszubreiten und sich zu verlieren getraut. …
(2239, Phänomenologie des Geistes, Leibzig 51949, S. 15 – Vorrede.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Jan Patočka (1967)

„Filosofické vzdělání“ je falešný pojem, rozumí-li se jím fundus instructus filosofického „vědění“ nebo domnělého vědění o filosofii čerpaného z patřičných příruček. Naproti tomu byl Kant hluboce „filosoficky vzdělán“, ačkoli by dnes neudělal na žádné universitě své cti /617/ dbalé z filosofie rigorosum, hlavně co do znalosti dějin. „Filosofické vzdělání“ po této stránce nesouvisí ani s hlubinami osobnosti, ani s historickým vědomím, nýbrž s tím, jak se mysliteli podaří vniknout do reálné problematiky na místě, kde žíla z geologických hlubin proniká na dnešní povrch, a navázat odvěký dialog, odpovědět na otázky dávno položené – a ovšem formulovat je z tohoto „nového“ stanoviska, obnovit je, oživit. Protože se „filosofickému vzdělání“ dá rozumět takto i zase pozitivisticky, jako objektivně nahromaděné erudici, je podstatně dvojsmyslné a tato dvojsmyslnost je nástraha, která číhá na filosofa zvlášť v dnešní době velmi zdokonalených filosofických metod a nahromaděného obrovitého, nikde a nikým nezvládnutého a nezvládnutelného objektivního vědění, které je na jedné straně nadmíru užitečné, padne-li do něho oživující jiskra, na druhé straně úplně zbytečné, je-li pouhou sumací bez vnitřního pouta. Proto též podléhá činnost lidí, k jejichž počtu se hlásím, kteří filosofují v uvědomělém kontaktu s historií, tak snadno zdání a pak i kritice, jako by v ní šlo jen o marnou, protože nekonečnou a neukončitelnou učenost.
Problém filosofického vzdělání tak souvisí s proslulým, „hermeneutickým kruhem“. Vzdělání, kultura, je tam, kde něco roste, kde zoraná půda nese mnohonásobný užitek, kde se teprve dovídáme od minulosti nikoli to, co do ní vkládáme, tj. co sami už nějak víme, nýbrž dáváme se jí rovněž sami zproblematizovat, a stáváme se proto slyšícími.
Hermeneutický kruh však klade zároveň otázku, jaká je vykazatelnost mých hermeneutických klíčů. A i když jsou tyto klíče ...
(K filosofovým šedesátinám; rozhovor s Jos. Zumrem, in: Češi I., Praha 2006, str. 616-17.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Co je však třeba říci blíže k těmto úvahám, je především již to, že, ať by se sebevíce lišily, přece mají všechny filosofie to společné, že jsou filosofií. Kdo by tedy studoval či měl nějakou filosofii, pak jestliže to je filosofie, měl by tím přece filosofii. ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 29.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

...
Naproti tomu dějiny filosofie neukazují ani trvání prostějšího obsahu, k němuž se nic nepřipojuje, ani pouhý proces poklidného přidávání nových poznatků k těm, jichž už bylo dosaženo; nýbrž zdá se, že nám spíše předvádějí pouze neustále se obnovující proměny celku, které nakonec nejsou již spjaty ani společným cílem. Naopak se vytrácí právě sám abstraktní předmět, rozumové poznání, a budova této vědy se nakonec musí rozplynout tak jako domýšlivost a zjalovělé jméno filosofie.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 24.)