Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1931)

... Pravoslavní myslitelé chtějí se spekulativně povznést nad všechnu dynamiku víry, která bolestně si bez přestání uvědomuje buď – anebo, která je si vědoma vážnosti a definitivnosti lidského rozhodnutí buď pro Boha anebo proti němu. Nahražují jasný a vážný hlas víry mystickou spekulací; paradoksii a napětí víry zatlačují logizující touhou po jednotě; a proto také, aby se přenesli přes mravní propast mezi dobrem a zlem, pokoušejí se logicky popřít zlo.
Zlo je však mravně a nábožensky neoddisputovatelné a neodkliditelné. Je jen jedna možnost zdolat zlo a hřích: pokání hříšníkovo a odpuštění Boží. Zlo ve své podstatě je osobním odporem proti Boží milosti a vůli.A pouze osobně, v mravní konfrontaci mezi Bohem a člověkem může být zlomeno. Hřích může být odpuštěn jen v situaci, kdy je možné skutečné rozhodování lidské, kdy člověk svým rozhodnutím pro mravní poslušnost Bohu béře na sebe risiko a obět, jho a závazky. Taková situace je dána člověku pouze na tomto /236/ světě, v pozemském životě, nikoli však při posledním soudu, kdy už je naprosto a nezastřeně všem zjeveno, kdo je Pánem a jaké důsledky přináší ať kladné nebo záporné rozhodnutí. Tváří v tvář Bohu není již možno se skutečně rozhodnout, ...
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 234.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Co je však třeba říci blíže k těmto úvahám, je především již to, že, ať by se sebevíce lišily, přece mají všechny filosofie to společné, že jsou filosofií. Kdo by tedy studoval či měl nějakou filosofii, pak jestliže to je filosofie, měl by tím přece filosofii. ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 29.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

...
Naproti tomu dějiny filosofie neukazují ani trvání prostějšího obsahu, k němuž se nic nepřipojuje, ani pouhý proces poklidného přidávání nových poznatků k těm, jichž už bylo dosaženo; nýbrž zdá se, že nám spíše předvádějí pouze neustále se obnovující proměny celku, které nakonec nejsou již spjaty ani společným cílem. Naopak se vytrácí právě sám abstraktní předmět, rozumové poznání, a budova této vědy se nakonec musí rozplynout tak jako domýšlivost a zjalovělé jméno filosofie.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 24.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

... Mínění je subjektivní představa, libovolná myšlenka, domněnka, která u mne může být taková či taková, u jiného zase jiná. Mínění je mé; není myšlenkou, mající o sobě obecnou platnost, není myšlenkou, existující o sobě a pro sebe. Ve filosofii však neexistují mínění; není filosofických mínění. U člověka, byť si to byl i dějepisec filosofie, rozpoznáme hned nedostatek základního vzdělání, mluví-li o filosofických míněních. Filosofie je objektivní věda pravdy, věda o její nutnosti, je pojmové poznání, není to domnívání ani spřádání nějakých mínění.
Ale především je ovšem dostatečně doloženou skutečností, že jsou a byly rozličné filosofie. Pravda je však jedna; tento nepřemožitelný pocit či víru má pud rozumu. Proto také může být pravdivá jen jedna filosofie. A protože jsou filosofie tak rozličné, pak, usoudíme, musí být ty ostatní pouhé omyly. Ale ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 28.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Co se však týče srovnání dějin náboženství s dějinami filosofie po stránce jejich vnmitřního obsahu, nepřiznává se filosofii tak jako náboženství, že nějaká od počáítku pevně stanovená pravda je jejím obsahem, který se jakožto neproměnný vymyká historickému pojetí. Obsah křesťanství, jímž jest pravda, zůstal však jako takový nezměněn a proto dále již nemá nebo téměř již nemá dějiny.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 21.)