Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

… Die Kraft des Geistes ist nur so groß als ihre Äußerung, seine Tiefe nur so tief, als er in seiner Auslegung sich auszubreiten und sich zu verlieren getraut. …
(2239, Phänomenologie des Geistes, Leibzig 51949, S. 15 – Vorrede.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Přísně vzato není (a nemůže být) „zrod“ jakékoli pravé události počátkem jejího „života“, ale musí jejímu životu nutně předcházet. To neplatí jen pro živé bytosti, kde to je (nebo by mělo být) samozřejmé. Jde totiž o to, že předtím než nějaká událost startuje ve výkonu svého „bytí“, musí „být-tu“, aby vůbec mělo co startovat: každá pravá událost tedy začíná tak, že „ještě není“. A toto „ještě-není“ se nejprve musí stát jejím vlastním „ještě není“, neboť teprve takto určité a již přivlastněné „ještě-není“ se může stávat konkrétním „již-je“ či lépe „již se děje“. Nicméně nezbytným „předpokladem“ (možná lépe složkou, součástí – i to by však zavádělo – či současným, ve stejném čase se odehrávajícím spolu-děním) jakéhokoli aktivního přivlastnění je subjekt, bez něhož není žádná akce možná (resp. není akcí a nemůže se stát akcí). Je to však v tomto případě nutně subjekt „in statu nascendi“, tj. subjekt, který se ještě nemohl spoluustavit, který se nemohl spolu-podílet na svém (plném) ustavení a dalším rozvoji (který nemůže a nesmí být prostě ztotožňován s vývojem a rozvojem příslušné události jako celku, již také proto – právě v této souvislosti – že „tu“ musí být ještě před startem událostného dění). Můžeme proto právem hovořit o „zrodu“ jakéhosi „proto-subjektu“, jenž se od počátku musí podílet na dění události, která si ještě svůj subjekt nemohla ustavit (a předat mu tak některé své „pravomoci“ a „funkce“. A právě o tomto „proto-subjektu“ platí, že mu je svěřena či darována „víra“, a tzo zcela zvláštním způsobem. Je mu „darována“, ale jako by to byl jeho vlastní „akt“, jeho vlastní „výkon“: jeho akt či výkon u toho sice je nepochybně nezbytný, ale pouze jako akt přijetí, akceptace, ba víc: jako převzetí úkolu a poslání, ale tento úkol a toto poslání je už původně adresováno jemu, jako by už opravdu „byl tu“ (ačkoli není). Prostě a dobře se tu setkáváme s nemalými potížemi, jak to vyjádřit, protože se nám do cesty ustavičně staví naše návyky jazykové i myšlenkové, zatížené onou stále ještě převládající tendencí vše zpředmětňovat a od sebe izolovat.
(Písek, 100501-1.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Co je však třeba říci blíže k těmto úvahám, je především již to, že, ať by se sebevíce lišily, přece mají všechny filosofie to společné, že jsou filosofií. Kdo by tedy studoval či měl nějakou filosofii, pak jestliže to je filosofie, měl by tím přece filosofii. ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 29.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

...
Naproti tomu dějiny filosofie neukazují ani trvání prostějšího obsahu, k němuž se nic nepřipojuje, ani pouhý proces poklidného přidávání nových poznatků k těm, jichž už bylo dosaženo; nýbrž zdá se, že nám spíše předvádějí pouze neustále se obnovující proměny celku, které nakonec nejsou již spjaty ani společným cílem. Naopak se vytrácí právě sám abstraktní předmět, rozumové poznání, a budova této vědy se nakonec musí rozplynout tak jako domýšlivost a zjalovělé jméno filosofie.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 24.)