Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Přísně filosoficky musíme upřesnit slovo „aktuální“ a „aktuálnost“ na aktuální přítomnost jediné určité jsoucnosti, která právě jakoby rozděluje bylost a budost pravé události. (Necháme proto stranou to, jak se těchto slov běžně užívá ve smyslu jakési naléhavosti apod.) V tomto našem smyslu tedy je každá konkrétní aktuálnost zároveň místem („bodem“), v něm (či skrze který) dochází k jak k uskutečňování nejblíže budoucí jsoucnosti, tj. jejího příchodu do aktuality, tak k odbourávání (likvidaci, zániku) právě aktuální přítomnosti a jejímu převodu (přechodu) do jsoucnosti nejblíže minulé, „bylé“. A toto místo budeme také označovat jako „subjekt“: subjekt je „místem“, „toposem“, kudy přichází nejsoucí a jímž prochází do jsoucnosti, aby okamžitě (tedy v co nejkratší době, nikoli však bodově) aktuálnost opouštělo a přešlo znovu v nejsoucí, tentokrát ovšem ji „bylé“, minulé. Musíme si ovšem přitom stále připomínat, že všechny nejsoucí „jsoucnosti“ (tedy bylé i ještě nenastavší) jsou tímto místem přechodu, tj. „subjektem“ integrovány v celek pravé události. Nejde tedy o žádné pasivní „místo přechodu“, nýbrž o velice aktivní, výkonné centrum, bez něho by se žádná (vyšší než nejnižší) událost vůbec nemohla dít. Dalo by se možná říci, že ona aktuálnost „hic et nunc“ je „sídlem“ subjektu.
(Písek, 121028-1.)

Jan Patočka (1970)

... Zde všude se prosazuje tendence k „zvědečtění“, a zvědečtění je chápáno na prvním místě jako objektivizace, nesená duchem a prostředky přímé i nepřímé matematizace. Matematizace a objektivizace jsou ve své oboru nanejvýš legitimní metodické procedury. Otázka je však, zda se s nimi vystačí při problému světa, jehož pochopení implikuje, že určitá část jsoucna se vztahuje k jsoucnu v celku. Zde pouhá /156/ objektivita, matematicky upřesněná a geometrickou zákonitostí prostoupená, kauzálními zákony spravovaná, k výkladu nepostačí. Nepostačí však ani pouhé zavedení pojmu subjektu jako doplňku, k kterého je k řešení zapotřebí. I „subjekt“ může být totiž pojat takovým způsobem, že nabude způsobu bytí, který je vlastní pouhým věcem. Je potřebí celý komplex původní danosti světa podrobit nové, zásadní anmalýze, je třeba ukázat nejen na její součásti a momenty, nýbrž vyšetřit též původně daný způsob jejich bytí – a tím se teprve otázkou hne kupředu.-
(6006, Přirozený svět jako ..., Praha 1970, str. 155-56.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Vlastně jen o subjektu můžeme říci, že „existuje“ (resp. jen o subjektech, že „existují“), jestliže pod „existováním“ rozumíme onu vykloněnost (ono vždy znovu se opakující vyklánění) do budoucna (do sféry toho, co „ještě není“). Hegel v této souvislosti (snad, tak si to aspoň vykládám) mluví o „nesmírné moci záporna“: právě pro subjekt je charakteristické (jako jeho „bytostný moment“) „odloučení“, jinde také jeho „smrt“, neboť subjekt „jako konkrétum se pohybuje jen z toho důvodu, že se rozkládá a činí se neskutečným“. „Vlastního jsoucna a oddělené svobody“ nabývá totiž subjekt právě díky oné „nesmírné moci záporna“, díky které „žije“, ačkoli se tímto žitím „rozkládá a činí s neskutečným“, a to znamená, že „umí vydržet smrt a v ní se udržet“ jako živý, ale zároveň „udržet to, co je mrtvé“, což vyžaduje „největší síly“. Hegel dokonce mluví o „absolutní rozervanosti“, díky které subjekt „najde sebe sám“ a „svou pravdu“. Hegel ovšem – naproti tomu, jak my to vidíme – chápe to, co my máme za „ryzí nepředmětnost“, jako „záporno“, kterému subjekt „pohlíží do tváře“ a dokonce u záporna „prodlévá“. A o tomto „prodlévání“ pak říká, že to je „ona kouzelná moc, která záporno převrací v bytí“; a pak náhle prohlásí, že to je „táž moc, která byla shora nazvána subjektem“. (Což není nic menšího než zkrat.) (Všechno, co tu bylo citováno, bylo převzato z Patočkova překladu Fenomenologie ducha, 2098, str. 68-69, který vyšel v Praze v roce 1960 – a má, jak se ukazuje mnohé a nemalé vady, nicméně má obrovský význam pro jakési „zdomácnění“ Hegela a hegeliánství v češtině, ve světě českého jazyka.) Mám tedy za to, že o existenci lze mluvit pouze v případě subjektu, zatímco v případě události (jakékoli) lze mluvit pouze o bytí (a o výkonu tohoto bytí), což v této obecnosti nezahrnuje schopnost aktivně vytvořit svůj subjekt (resp. stát se subjektem). Událost sama jako taková (tedy jen pokud je událostí, událostným děním) ještě neumí, nemůže „existovat“ – leč skrze subjekt a z podnětu subjektu (a ten si nejprve musí vytvořit, anebo jinak řečeno: tím se nejprve musí stát).
(Písek, 121019-1.)

Gerhard Knauss (1957)

... Sich jederzeit alle Möglichkeiten offenzuhalten als Weisen /136/ möglicher Wahrheit, ohne das Bewuβtsein der Einheit des Seins zu verlieren, ist der Grundgedanke der Philosophie des Umgreifenden.
(Der Begriff des Umgreifenden in Jaspers´ Philosophie, in: 3390, Karl Jaspers, Schilpp, Stuttgart 1957, S. 135-36.)
--- --- ---
The basic idea of the philosophy of the Encompassing is: always to hold all possibilities open as ways to possible truth, without losing the consciousness of the unity of Being. Jaspers himself has presented this basic concept in various ways. I shall attempt here to render one of them. (anglická verze)

Fritjof Capra (1975)

Myšlenku „účasti místo pozorování“ zformulovala moderní fyzika v současné době, každý adept mystiky ji však zná už dávno. Mystické poznání se nikdy nedá získat jen pozorováním, ale jen plnou účastí, celou bytostí. Pojem „účastník“ je tedy charakteristický i pro východní světový názor. Východní mystici dovedli tento pojem do extrému, do bodu, kdy pozorovatel a pozorované, subjekt a objekt jsou nejen neoddělitelné, ale stávají se i nerozlišitelnými. Nespokojují se jen se situací analogickou k situaci v atomové fyzice, kde pozorovatele a pozorované není možné oddělit, je však snadné je rozlišit, Jdou mnohem dále a v hluboké meditaci se dostávají k bodu, kde se rozlišení mezi pozorovatelem, a pozorovaným ztrácí úplně. Subjekt a objekt splývají do sjednoceného, nediferencovaného celku. Upanišady o tom říkají:
Kde je dualita, tam člověk vidí druhého; tam cítí druhého; tam chutná druhého ... Ale čím a koho by viděl tam, kde se všechno stalo jen jeho vlastním já? Čím a koho by cítil? Čím a koho by ochutnával?
Takto tedy vypadá konečné pochopení jednoty všech věcí. Podle mystiků se dostavuje v takovém stavu vědomí, ve kterém se individualita člověka rozplyne v nediferencované Jedno, kdy se transcenduje světa smyslů a zapomíná se představa „věcí“. ...
(Tao fyziky I, př. Peter Zamarovský, Praha 2003, str. 141.)