LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2008)

Rozhodující je pochopitelně to, kdo vlastně filosofické autory čte resp. má číst; a to zase záleží na tom, pro koho filosofické texty byly napsány. Dnes jsou všechny tyto možnosti a s nimi spojené otázky smíšeny a změteny, takže se v jakémsi polo-vakuu začíná stále víc prosazovat psaní textů povinných resp. vyžadovaných pro dosažení té či oné kvalifikace (což jsou způsoby vysloveně školní). Filosofie musí být provozována či praktikována především v myšlenkových laboratořích, a o tom každý filosof podává nebo nepodává zprávu podle toho, zda to chce či nechce poskytnout ke kontrole a k diskusi svým kolegům. To se děje především v odborných přednáškách, kratších článcích a studiích, ve filosofii pak výjimečně v drobných sděleních (což je naopak mnohem běžnější třeba v přírodních vědách). Radit filosofům, jak číst texty kolegů, není ovšem cílem této poznámky. Problém, který mi tane na mysli, je jinde: jak mají číst filosofické texty na jedné straně nefilosofové, na druhé straně začínající filosofové, tedy stručně studenti. Filosofické texty se totiž píší (a mají psát) také proto, aby filosofický způsob myšlení aspoň trochu pronikal do širších, zprvu jen interesovaných kruhů. Filosofie může mít, má a dokonce má mít vliv na způsob myšlení ve společnosti. V nejširších kruzích k tomu dochází takřka výhradně pouhou mimezí, napodobováním (začíná to dětským napodobováním dospělých; malé děti jsou nejvíc schopny se přizpůsobit ve své myšlení dokonce i velmi podivným a absurdně vypadajícím myšlenkám, pokud mají jistou vnitřní konsistenci a konciznost; bohužel k nim skuteční filosofové obvykle nemají přístup anebo jen velmi omezený, takže dětí jsou nejprve „infikovány“ jen tradovanými relikty a zlomky starých a prastarých „filosofií“, tj. filosofických „pozic“, nikoli živým filosofickým myšlením). To sice na jedné straně nedovolovalo příliš „novým“ a zdánlivě nebo skutečně „absurdním“ způsobům myšlenkového uchopování určitých jinak běžných skutečností, jakož i překotnému zavádění nových způsobů myšlení do širokých kruhů (to totiž musí nutně skončit v podobách velmi povrchních ideologizací), ale na druhé straně zhusta bránilo vzít vážně jakoukoli novou myšlenku. To je však pro filosofii a filosofování tím, co je voda pro rybu: číst filosofický text nikoli z pozice odborného filosofa, ale z pozice člověka, který se o filosofii zajímá a chce se jí inspirovat, protože mu otvírá cestu k novým myšlenkám, relevantním pro jeho životní situaci, která není (nebo aspoň nemusí být) formována filosoficky (ani vysloveně ideologicky) – to znamená něco jako trénovat si své vlastní myšlení a předcházet jeho „kornatění“.
(Písek, 080616-1.)

Gottlob Frege (2012)

... Postupoval jsem přitom tak, že jsem se pokusil převést pojem pořadí v posloupnosti na pojem logického důsledku a odtud pak přejít k pojmu čísla. Aby se přitom nemohlo nepozorovaně vetřít něco názorného, musel jsem vynaložit vše na to, aby řetězce dedukcí byly bez mezer. Tím, jak jsem se snažil co nejpřísněji dodržovat tento požadavek, narážel jsem na nedostatky jazyka, který svým těžkopádným vyjadřovaním vede k tomu, že čím spletitější jsou vztahy, tím méně se dá dosáhnout té přísnosti, kterou můj cil vyžaduje. Z této nouze povstala myšlenka zde předkládaného pojmopisu. Ten má tedy především sloužit k co nejbezpečnějšímu ověřovaní platnosti řetězu dedukcí [Schlusskette] a má odhalit každý předpoklad, který by se tam chtěl nepozorovaně vplížit, aby se mohl zjistit původ tohoto předpokladu. Proto se zde zříkám vyjádření všeho toho, co pro dedukování [Schlussfolge] je bez významu. To, na čem mi výhradně záleží, nazývám v § 3 pojmovým obsahem [begrifflicher Inhalt]. Toto prohlášení je třeba mít stále na mysli, chce-li se správně pochopit podstata mého jazyka formulí [Formelsprache]. Odtud také pochází i jméno „pojmopis“ [Begriffsschrift]. Protože jsem se zprvu omezil na vyjádření těch vztahů, které jsou nezavislé na zvláštních vlastnostech věcí, mohl bych používat i výraz „jazyk formulí čistého myšlení“ [Formelsprache des reinen Denkens]. Nápodoba aritmetického jazyka formulí, kterou jsem tímto názvem naznačil, se týká spíše základní myšlenky než detailního provedení. Každá snaha o vytvoření umělé podobnosti [mezi oběma jazyky] tím, že se pojem chápe jako součet jeho [definujících] příznaků, mi byla zcela cizí. Nejbezprostředněji se můj jazyk formulí stýká s jazykem aritmetickým v používání písmen.
(in: Pojmopis, přel. Jiří Fiala, Praha 2012, str. 3-4.)