LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2007)

K tomu, abychom něco poznali, musíme se s tím nějak setkat. A to setkat nikoli jednou: pokud se s něčím setkáme opravdu poprvé ve svém životě, nemůžeme to v pravém slova smyslu poznat, protože první, co uděláme, je že se pokusíme to nějak zařadit do toho, co už předem víme. Jsme dokonce natolik naladěni na to zařazení mezi dosavadní poznatky a vědomosti, že si někdy vůbec nevšimneme rozdílů, které se mohou později (při pozornějším zkoumání) ukázat jako velmi důležité. Tak kupř. astronom, pozorně prohlížející noční jasnou oblohu, může jednoho dne objevit svítící bod v místech, kde žádný být neměl. A tak se pokusí vysvětlit, kde se tam vzal, ale předpokladem, aby si toho vůbec všiml, je jeho dobrá znalost té části oblohy, kde se onen svítivý bod nečekaně ukázal. Už sama tato nečekanost je významná, a proto přímo volá po objasnění. Neznalec by možná stejným dalekohledem viděl tento „bod“ také, ale vůbec by si ho nevšiml, protože by neznal, jak ten kousek oblohy vypadal dříve nebo vůbec jindy. Také znalec je zprvu trochu nedůvěřivý; vyhledá starší fotografie téhož místa a ujistí se, že tam dříve ten „bod“ opravdu nebyl, že se „objevil“ teprve dnes nebo aspoň velmi nedávno. A pak je třeba zkoumat, co nám o sobě může povědět, když budeme jeho „světlo“ spektrálně analyzovat, když se pokusíme zjistit, zda nevysílá ještě jiný druh záření, než které jsme zaregistrovali, apod. – Ale právě zde se musíme tázat: je to opravdu poznání jednotliviny? Jsou planeta, hvězda, zhroucená hvězda, černá díra, galaxie atd. vskutku „jednotlivinami“? Nejsou to pouhé hromady, které my jako „jednotliviny“ pouze „vnímáme“ a „chápeme“? Není to důležité rozpoznání, že tam, kde jde o rozměry (nejen prostorové, ale i časové) daleko přesahující lidské běžné míry, jsme jakoby nakloněni rozpoznávat jako jednotliviny i zřejmé hromady, zatímco v rámci běžných rozměrů jsme zejména v nové a nejnovější době naopak nakloněni i ve skutečných „pravých“ celcích hledat „složky“, z nichž „sestávají“ (řečeno s Rádlem, vykládat růže z buněk)?
(Písek, 070702-3.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1928n.)

Vlastním předmětem poznání je svět jednotlivin, individuí, individualit živých i neživých; ale k tomu poznání dospíváme oklikou věd abstraktních. Poznat znamená co nejpřesněji, co nejplněji poznat skutečnost konkrétní; právě k tomu je nejprve třeba si vyabstrahovat, teoreticky zkonstruovat a uvést ve vědní systém konstituující prvky a obecné zákony věcí a všelikých dějů – ale nezapomínat, že pravým předmětem a cílem poznání je ten svět jedinečných byitsí a věcí, který a jen který je nám dán.
(Hovory s Tomáš Garrigue Masarykem, Praha 1990, str. 211.)

Gottlob Frege (2012)

... Postupoval jsem přitom tak, že jsem se pokusil převést pojem pořadí v posloupnosti na pojem logického důsledku a odtud pak přejít k pojmu čísla. Aby se přitom nemohlo nepozorovaně vetřít něco názorného, musel jsem vynaložit vše na to, aby řetězce dedukcí byly bez mezer. Tím, jak jsem se snažil co nejpřísněji dodržovat tento požadavek, narážel jsem na nedostatky jazyka, který svým těžkopádným vyjadřovaním vede k tomu, že čím spletitější jsou vztahy, tím méně se dá dosáhnout té přísnosti, kterou můj cil vyžaduje. Z této nouze povstala myšlenka zde předkládaného pojmopisu. Ten má tedy především sloužit k co nejbezpečnějšímu ověřovaní platnosti řetězu dedukcí [Schlusskette] a má odhalit každý předpoklad, který by se tam chtěl nepozorovaně vplížit, aby se mohl zjistit původ tohoto předpokladu. Proto se zde zříkám vyjádření všeho toho, co pro dedukování [Schlussfolge] je bez významu. To, na čem mi výhradně záleží, nazývám v § 3 pojmovým obsahem [begrifflicher Inhalt]. Toto prohlášení je třeba mít stále na mysli, chce-li se správně pochopit podstata mého jazyka formulí [Formelsprache]. Odtud také pochází i jméno „pojmopis“ [Begriffsschrift]. Protože jsem se zprvu omezil na vyjádření těch vztahů, které jsou nezavislé na zvláštních vlastnostech věcí, mohl bych používat i výraz „jazyk formulí čistého myšlení“ [Formelsprache des reinen Denkens]. Nápodoba aritmetického jazyka formulí, kterou jsem tímto názvem naznačil, se týká spíše základní myšlenky než detailního provedení. Každá snaha o vytvoření umělé podobnosti [mezi oběma jazyky] tím, že se pojem chápe jako součet jeho [definujících] příznaků, mi byla zcela cizí. Nejbezprostředněji se můj jazyk formulí stýká s jazykem aritmetickým v používání písmen.
(in: Pojmopis, přel. Jiří Fiala, Praha 2012, str. 3-4.)