LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Gottlob Frege (2012)

... Postupoval jsem přitom tak, že jsem se pokusil převést pojem pořadí v posloupnosti na pojem logického důsledku a odtud pak přejít k pojmu čísla. Aby se přitom nemohlo nepozorovaně vetřít něco názorného, musel jsem vynaložit vše na to, aby řetězce dedukcí byly bez mezer. Tím, jak jsem se snažil co nejpřísněji dodržovat tento požadavek, narážel jsem na nedostatky jazyka, který svým těžkopádným vyjadřovaním vede k tomu, že čím spletitější jsou vztahy, tím méně se dá dosáhnout té přísnosti, kterou můj cil vyžaduje. Z této nouze povstala myšlenka zde předkládaného pojmopisu. Ten má tedy především sloužit k co nejbezpečnějšímu ověřovaní platnosti řetězu dedukcí [Schlusskette] a má odhalit každý předpoklad, který by se tam chtěl nepozorovaně vplížit, aby se mohl zjistit původ tohoto předpokladu. Proto se zde zříkám vyjádření všeho toho, co pro dedukování [Schlussfolge] je bez významu. To, na čem mi výhradně záleží, nazývám v § 3 pojmovým obsahem [begrifflicher Inhalt]. Toto prohlášení je třeba mít stále na mysli, chce-li se správně pochopit podstata mého jazyka formulí [Formelsprache]. Odtud také pochází i jméno „pojmopis“ [Begriffsschrift]. Protože jsem se zprvu omezil na vyjádření těch vztahů, které jsou nezavislé na zvláštních vlastnostech věcí, mohl bych používat i výraz „jazyk formulí čistého myšlení“ [Formelsprache des reinen Denkens]. Nápodoba aritmetického jazyka formulí, kterou jsem tímto názvem naznačil, se týká spíše základní myšlenky než detailního provedení. Každá snaha o vytvoření umělé podobnosti [mezi oběma jazyky] tím, že se pojem chápe jako součet jeho [definujících] příznaků, mi byla zcela cizí. Nejbezprostředněji se můj jazyk formulí stýká s jazykem aritmetickým v používání písmen.
(in: Pojmopis, přel. Jiří Fiala, Praha 2012, str. 3-4.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Vynález pojmů a pojmovosti lze s největší pravděpodobností připisovat starým Řekům; spočíval v tom, že „míněné“ bylo (na rozdíl od prostředků pouhé narativity) upřesňováno a „vymezováno“ za pomoci obousměrně výhradně spjatých dvojic pojem-intencionální předmět, zatímco významový vztah mezi slovem (pojmenováním, jménem) a skutečným předmětem nadále zůstával pod rozhodujícím vlivem nejbližších kontextů jak věcných, tak slovních. Zavedení pojmů a pojmovosti umožňovalo tento vliv blízkých kontextů oslabit resp. relativizovat tím, že se do ustavení aktuálního významu mohly zapojovat kontexty nejen širší, ale zejména neaktuální, tj. málo souvislé nebo takřka vůbec nesouvislé s aktuální situací a příslušnými aktuálními kontexty. To mělo mimořádný vliv jak na strukturu jazyka (a jazykových sdělení), tak zejména na povahu a strukturu myšlení samého, neboť to umožňovalo do konkrétního mínění něčeho skutečného ještě silněji promítat (vnášet) souvislosti a kontexty, s nimiž se stále víc počítalo jako s poměrně trvalým významovým pozadím konkrétních jazykových projevů a už určitého myšlenkového soustředění na skutečnosti, které byly a jsou naší zkušenosti „dávány“ výhradně v podobě jednotlivin. To, že si už archaičtí lidé navykli užívat některých jmen či názvů na různé, i když analogické (navzájem podobné) skutečnosti, což pochopitelně zejména zpočátku mohlo vést a vedlo k nesčetným omylům a nepřesnostem, bylo nyní nejen posíleno, ale dovolovalo se takovým omylům a nepřesnostem stále účinněji vyhýbat nebo je překonávat a korigovat.
(Písek, 070428-3.)