Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1985)

… Také my chceme filosofii pěstovat ne pouze proto, že nás zaujala a nadchla, nikoliv jako intelektuální dobrodružství, ale jako disciplínu, která více než jiné (jak věříme) je schopna nám otevírat cesty k lepší orientaci ve světě, tj. „v chaosu a bouři dnešků a zítřků“. Nemáme však za to, že myšlení, které by šlo „radikálně do hloubi“, by bylo lze získat „nahlédnutím toho, co jest“; nebo řečeno nuancovaněji: nevěříme, že nahlédnutí do smyslu toho, co jest, je možné bez nahlédnutí toho, co není součástí, složkou toho, co jest, tj. bez nahlédnutí toho, o čem nelze říci, že to „jest“, ale díky čemu teprve jsme schopni pravdivě nahlédnout nejen smysl toho, co jest, ale dokonce i ono „jsoucí“ samo. Vidět to, co jest, v pravém světle znamená vidět je v docela určité perspektivě, která je tou „pravou“ perspektivou. A pravá perspektiva, v níž se to, co jest, jeví v pravém světle, není nikdy dána tím, co jest, tj. nevyplývá z toho, co jest, ale otevírá se nebo uzavírá naším vlastním přístupem. Jak se máme orientovat „v chaosu a bouři dnešků a zítřků“, nevyplývá z ničeho, co „jest“.
To pochopitelně neznamená, že otázka, co jest a jak to jest, je něčím vedlejším a zanedbatelným. Žádné „tím hůře pro fakta“; nicméně jsme přesvědčeni, že fakta je možno správně, pravdivě odhalit a ukázat pouze ve světle pravdy, která sama není žádným faktem. V pozitivistické tradici, která tolik sázela na fakta, se jako nejsilnější tradice posléze prosadilo povědomí o tom, že pro správnou interpretaci fakt má základní důležitost kontext (viz Wittgenstein ve svém druhém období). My bychom k tomu chtěli dodat, že právě ten kontext, který má takovou závažnost, nesmí být redukován na pouhý kontext ostatních fakt. Skutečný kontext, bez něhož konstituce jakéhokoliv faktu není možná ani myslitelná, sahá dál než všechna fakta dohromady. Můžeme-li vůbec mluvit o smyslu fakt (a o smyslu jsoucího všeobecně), je to dík tomu, že žádné faktum není pouhým faktem, ale že se stále ještě děje, stává (ryzí faktum je falešná hypostaze: bylo by něčím, co už se celé jednou provždy stalo, co se odehrálo a na čem už nelze nic měnit – ovšem takové factum absolutum by ztratilo veškerý kontakt s tím, co přichází, co žije, takže by to bylo mrtvé, odumřelé faktum, které by už nemělo pro nikoho a pro nic žádný smysl). To, co jest, může mít smysl jen pro to a prostřednictvím toho, co přichází – a tedy co není, co ještě není.
Budeme mít dost příležitosti ukázat, jak chceme otvírat své nahlížení i své naslouchání za to (nebo spíše před to), co jest, a jak to chceme dělat právě filosoficky. V tom smyslu jsme otevřeni do budoucnosti, aniž bychom chtěli popírat, zapírat anebo zkreslovat to, co jest, tedy přítomnost (a minulost). …
(Místo úvodu, in: Reflexe č. 1, [1985,] 21990, 0, s. 4-5.)

Ladislav Hejdánek (1985)

Budeme mít dost příležitosti ukázat, jak chceme otvírat své nahlížení i své naslouchání za to (nebo spíše před to), co jest, a jak to chceme dělat právě filosoficky. V tom smyslu jsme otevřeni do budoucnosti, aniž bychom chtěli popírat, zapírat anebo zkreslovat to, co jest, tedy přítomnost (a minulost). Masaryk kdysi zdůrazňoval, že je pro fakta, ale že chce znát všechna fakta. Nepovažujeme to za víc než heuristickou formuli; co by nám mohlo garantovat, že vůbec kdy budeme mít konstatována „všechna fakta“? I kdybychom se omezili na fakta pro zvolený případ významná, zůstává tento problém nadále nevyřešen. Museli bychom zdůraznit, že chceme mít „celek fakt“; ale tím bychom už vykročili z roviny faktičnosti, neboť celek není factum, nýbrž fiens: k celku, ke každému skutečnému celku, náleží vedle přítomnosti také jeho minulost a jeho budoucnost – a budoucnost není a nemůže nikdy být factum, aniž by přestala být budouc-ností. Proto v navázání na Patočku a na školu, k níž se hlásil, budeme místo o faktech raději mluvit o fenoménech. A vypůjčíme si formuli Teilharda de Chardin, když zdůrazníme, že chceme celý fenomén. FAINESTHAI však platí nejenom o jsoucím, daném, nýbrž také a především o tom, co není jsoucno ani danost. Vždyť se nám nevyjevují věci samy, izolovaně, ve své danosti zbavené kontextu a smyslu, nýbrž především ve své smysluplnosti, tj. na pozadí či v kontextu s tím, co se ještě nestalo, ale co se stát mělo, má a musí. A to je důvod pro to, že chceme opravdově navázat na Rádla a na jeho koncepci „praktické filosofie“, která Patočku zprvu velice dráždila, ale k níž v posledních letech svého života nabýval jistého respektu, i když cítil potřebu vše formulovat a dokonce i založit jinak. Smysl toho, co jest, se vyjevuje jako výzva pro nás, a my ten smysl můžeme pomoci naplnit, když té výzvě porozumíme a když na ni správně odpovíme. A proto na sebe bereme závazek: chceme se vší svou myšlenkovou prací pokoušet uslyšet a pochopit výzvu, která nás oslovuje hic et nunc, v té situaci, v níž stojíme. Jsme přesvědčeni, že tato výzva nás může oslovit právě jen teď a tady. …
(Místo úvodu, in: Reflexe č. 1, [1985,] 21990, 0, s. 4-5.)

Hans Driesch (1924)

Slovem bůh označujeme ten pojem, který jakožto pojem svou logickou podstatou v sebe zahrnuje logickou podstatu všech skutečné[skutečnost] pokrývajících pojmů, tak jako pojmová podstata kuželosečka (v sebe zahrnuje) logickou podstatu paraboly, kružnice, elipsy a hyperboly. Pojem bůh je tedy myšlen jako „nerozvinutý, ale rozvinutí schopný pojem“ (byt obsahově ještě neurčený), neboť nerozvinutými, ale rozvinutí schopnými pojmy mají být míněny takové pojmy, které, tak jako matematické, jakožto rody v sobě skrytě zároveň nesou [obsahují] druhy.
Předmět „Bůh“ by pak byl tím skutečným předmětem, který v sobě obsahuje možnost existence všech skutečných předmětů ve všech fázích skutečného [skutečnosti], časového i bezčasého, jakož i zákon posloupnosti oněch fází, a který onu možnost převádí do skutečnosti.
Tento pojem boha můžeme formovat (utvářet), jak si přejeme. Otázka po „Boží existenci“ je však tato: existuje a nakolik existuje tímto pojmem boha míněný nejvýš skutečný předmět Bůh?
--------------------
*) Ordnungslehre, 2. vyd., str. 133 a j.
(1573, Metaphysik, Breslau 1924, S. 88-89.)

Hans Driesch (1924)

Wir bezeichnen mit dem Worte Gott denjenigen Begriff, welcher als Begriff, seinem logischen Wesen nach, das logische Wesen aller das Wirkliche deckenden Begriffe so in sich umfaßt, wie das Begriffswesen Kegelschnitt das logische Wesen von Parabel, Kreis, Ellipse und Hyperbel. Der Begriff Gott wird also als „unentwickelter entwickelbarer Begriff“ gedacht (obschon nicht eigentlich inhaltlich gesetzt), denn unentwickelte entwickelbare Begriffe sollen solche Begriffe heißen, welche, wie die mathematischen, als Gattungen die Spezies gleichsam verborgen in sich tragen*).
Der Gegenstand „Gott“ wäre derjenige wirkliche Gegenstand, welcher die Möglichkeit der Existenz aller wirklichen Gegenstände in allen Phasen des Wirklichen, zeitlichen wie zeitlosen, sowie das Gesetz der Abfolge jener Phasen in sich enthält und jene Möglichkeit in Wirklichkeit umsetzt.
Den Begriff Gott können wir formen, wie wir es wünschen. Die Frage nach der „Existenz Gottes“ ist vielmehr diese: Existiert und inwiefern existiert der durch einen Gottesbegriff gemeinte höchstwirkliche Gegenstand Gott?
--------------------
*) Ordnungslehre, 2. Aufl., S. 133 und sonst.
(1573, Metaphysik, Breslau 1924, S. 88.)