LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2013)

To, oč kdysi šlo Sókratovi, když mluvil o maieutickém umění, může být (a to zcela legitimně) rozšířeno, neboť „rozením“ je charakterizováno vše, co vzniká, událostně probíhá (= děje se) a posléze zaniká, tedy všechno „jsoucí“. Má-li totiž něco (tj. něco určitého, jednotlivina) vzniknout, tedy má-li to být zrozeno, předně to musí nutně nějak „být“ již před svým zrozením, tj. musí to „být“ ještě jako „ne-jsoucí“. Pak tu musí být někdo, bez něhož žádné zrození není možné, tedy „rodič“ (eventuelně rodička). Případně také někdo, kdo při porodu pomáhá (něco nebo někdo jako porodní bába). A konečně tu musí být nějaké prostředí, do něhož se ono „zrozené“ či „porozené“ rodí a v němž se postupně zabydluje. Myslím, že tu nejde o pouhou metaforu; jde o významové souvislosti, které spolu s příslušnými kontexty mají zásadnější a hlubší povahu než rovněž stará (byť přece jen o něco mladší) myšlenka inkarnace, která je mnohem „řečtější“ než koncept „rození“ a s ním souvisící maieutiky. Nicméně také myšlenka inkarnace má v dějinách myšlení svou důležitost, i když je příliš spjata s představou (resp. myšlenkou) podvojnosti duch contra tělo (resp. contra maso)
(Písek, 130206-1.)

Hans Driesch (1924)

Slovem bůh označujeme ten pojem, který jakožto pojem svou logickou podstatou v sebe zahrnuje logickou podstatu všech skutečné[skutečnost] pokrývajících pojmů, tak jako pojmová podstata kuželosečka (v sebe zahrnuje) logickou podstatu paraboly, kružnice, elipsy a hyperboly. Pojem bůh je tedy myšlen jako „nerozvinutý, ale rozvinutí schopný pojem“ (byt obsahově ještě neurčený), neboť nerozvinutými, ale rozvinutí schopnými pojmy mají být míněny takové pojmy, které, tak jako matematické, jakožto rody v sobě skrytě zároveň nesou [obsahují] druhy.
Předmět „Bůh“ by pak byl tím skutečným předmětem, který v sobě obsahuje možnost existence všech skutečných předmětů ve všech fázích skutečného [skutečnosti], časového i bezčasého, jakož i zákon posloupnosti oněch fází, a který onu možnost převádí do skutečnosti.
Tento pojem boha můžeme formovat (utvářet), jak si přejeme. Otázka po „Boží existenci“ je však tato: existuje a nakolik existuje tímto pojmem boha míněný nejvýš skutečný předmět Bůh?
--------------------
*) Ordnungslehre, 2. vyd., str. 133 a j.
(1573, Metaphysik, Breslau 1924, S. 88-89.)

Hans Driesch (1924)

Wir bezeichnen mit dem Worte Gott denjenigen Begriff, welcher als Begriff, seinem logischen Wesen nach, das logische Wesen aller das Wirkliche deckenden Begriffe so in sich umfaßt, wie das Begriffswesen Kegelschnitt das logische Wesen von Parabel, Kreis, Ellipse und Hyperbel. Der Begriff Gott wird also als „unentwickelter entwickelbarer Begriff“ gedacht (obschon nicht eigentlich inhaltlich gesetzt), denn unentwickelte entwickelbare Begriffe sollen solche Begriffe heißen, welche, wie die mathematischen, als Gattungen die Spezies gleichsam verborgen in sich tragen*).
Der Gegenstand „Gott“ wäre derjenige wirkliche Gegenstand, welcher die Möglichkeit der Existenz aller wirklichen Gegenstände in allen Phasen des Wirklichen, zeitlichen wie zeitlosen, sowie das Gesetz der Abfolge jener Phasen in sich enthält und jene Möglichkeit in Wirklichkeit umsetzt.
Den Begriff Gott können wir formen, wie wir es wünschen. Die Frage nach der „Existenz Gottes“ ist vielmehr diese: Existiert und inwiefern existiert der durch einen Gottesbegriff gemeinte höchstwirkliche Gegenstand Gott?
--------------------
*) Ordnungslehre, 2. Aufl., S. 133 und sonst.
(1573, Metaphysik, Breslau 1924, S. 88.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Co je vlastně cílem vzdělání? Dnes to vypadá tak, že je třeba do žáka (či studenta) nacpat co nejvíce vědomostí, dovedností atd. Naproti tomu myšlenka „maieutiky“, tj. asistence při porodu něčeho, co samotnému asistentovi třeba ani není k dispozici a co sám třeba nemá a nezná, je přímo opakem tohoto podivného úpadku pedagogiky a pedagogů. Učitel by měl odborně dělat vše potřebné k tomu, aby si žák (či student) začal vybavovat resp. vymýšlet a rozvrhovat některé myšlenky jako své, nikoli jako převzaté. Jde vposledu o to, aby si každý jedinec vybudoval po svém (byť s pomocí jiných lidí) svůj osobní vztah k univerzu, ke světu jako celku. Naproti tomu vzdělání orientované na pouhé technické dovednosti a zručnosti ponechávají tento bod (toto téma) zcela stranou, jako by o to nešlo nebo jako by to byla jen nějaká soukromá až úzce intimní, „subjektivní“ záležitost bez většího významu pro společnost a vůbec celé lidstvo.
(Písek, 130206-2.)

Sókratés ()

Sókr. Nuže, takové jen zaměstnání porodních pomocnic; přece však je méně důležité nežli má činnost. Neboť u žen se nevyskytuje, že by rodily jednou pouhé přeludy, jindy pak opravdové děti a že by to bylo nesnadno rozeznati. Kdyby se to vyskytovalo, jistě by to byl pro porodní pomocnice největší a nejkrásnější úkol, rozeznávati, co je pravé a co ne; či nemyslíš?
Theait. Zajisté.
Sókr. Mé babické umění má všechny ostatní znaky jako umění jejich, liší se však od nich tím, že pomáhá k porodu mužům a ne ženám a že ošetřuje jejich rodící duše a ne těla. Ale nejdůležitější věc v mém umění je schopnost vším způsobem zkoušeti, zdali mysl mladého člověka rodí pouhý přelud a nepravdu či plod zdárný a pravý. Neboť tuto vlastnost mám i já jako pomocnice k porodu: nejsem schopen roditi moudrost, a co mi už mnozí vytýkali, že se ostatních dotazuji, ale sám o ničem nic neprojevuji, protože v sobě nemám nic moudrého, to mi vytýkají po pravdě. Příčina toho je tato: bůh mě nutí pomáhat k porodu, ale roditi mi zabránil. A tak tedy sám nejsem nijak moudrý ani se nemohu vykázat nějakým moudrým nálezem, který by byl plodem mé duše; ale na těch, kteří se se mnou stýkají, je vidět, že někteří jsou nejprve zcela nevědomí, ale postupem styků že všichni, kterým toho bůh dopřává, dělají podivuhodné pokroky, jak se zdá jim samým i ostatním; a to je zřejmé, že ode mne se nikdy ničemu nenaučili, nýbrž sami ze sebe nalezli a zrodili mnoho krásných věcí. Ale pomocníkem toho rození je bůh a já. To je patrno takto. Již mnozí, kteří to nepoznali a pokládali se za soběstačné a mnou pohrdli, odešli ode mne – buď sami nebo z návodu jiných – dříve než měli a potom zbývající zárodek působením špatných styků potratili a plody, které byly s mou pomocí přivedeny na svět, špatným ošetřováním zahubili, větší cenu přikládajíce plodům nepravým a přeludům nežli pravdě, a na konec se sami sobě i ostatním zdáli nevědomými. Jedním z nich byl Aristeidés Lysimachův a mimo něho dosti mnoho jiných; druhdy se vrátí a prosí, aby se směli se mnou stýkat a dělají neuvěřitelné věci, aby toho dosáhli; a tu mi daimonion, které se ve mně ozývá, s některými zabraňuje se stýkati, s některými pak dovoluje a ti zase dělají pokroky. A také tohle cítí ti, kdo se se mnou stýkají, stejně jako rodící ženy: mají bolesti a jsou naplňováni nepokojem celé noci i dni, a to mnohem více nežli ony; a tyto bolesti dovede mé umění vzbuzovati i zastavovati. S těmito je tedy tak. U některých zase, Theaitéte, o kterých se mi zdá, že nejsou těhotní, když poznám, že mne nic nepotřebují, stávám se velmi dobromyslně prostředníkem a s pomocí boží velmi vhodně nalézám, s kým by měli obcovati, aby měli prospěch; mnohé z nich jsem dohodil Prodikovi, mnohé pak jiným moudrým a božským mužům.
Tyhle věci jsem ti, můj drahý, proto tak obšírně vyložil, že se domnívám, jak i ty sám myslíš, že jsi uvnitř obtěžkán /24/ a že cítíš bolesti. Obrať se tedy ke mně, jako k synu porodní pomocnice a také znalci babického umění, a snaž se ...
(7466, Theaitétos, př. Fr.Novotný, Praha 1995, s. 22-24; 150a-151b.)
Maieutika Sókratés
(Sókr.) Tyhle věci jsem ti, můj drahý, proto tak obšírně vyložil, že se domnívám, jak i ty sám myslíš, že jsi uvnitř obtěžkán /24/ a že cítíš bolesti. Obrať se tedy ke mně, jako k synu porodní pomocnice a také znalci babického umění, a snaž se ochotně odpověděti, jak jen budeš s to, na mé otázky; a jestliže snad zkoumaje tvé výroky usoudím, že některý jest jen přelud a plod nepravý, a pak je vezmu a odhodím, nerozčiluj se, jako se rozčilují prvničky pro své děti. Mnozí totiž už, výtečný hochu, se dostali do takového stavu vůči mně, že jsou prostě hotovi kousati, když jim odnímám nějaký tlach, a nemyslí, že to dělám z dobré mysli; jsou daleci toho, aby věděli, že žádný bůh není nepřízniv lidem a že ani já nedělám nic takového z nepřízně, nýbrž proto, že mi nikterak není dovoleno připustit nepravdu a pravdu potlačiti. Nuže tedy, Theaitéte, pokus se znova ze začátku říci, co asi je vědění; že nejsi s to, už nikdy neříkej. Neboť jestliže bůh bude chtít a ty se vzmužíš, budeš s to.
(7466, Theaitétos, př. Fr.Novotný, Praha 1995, s. 22-24; 150a-151b.)