Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (199?)

Evropské kulturní a civilizační tradice jsou stojí na trojím antickém základu, totiž na starém Řecku, starém Izraeli a starém Římu; vše ostatní je záležitostí okrajovou a převážně podružnou. Dobu, v níž došlo k setkání tradic řeckých a židovských, lze jak z hlediska řeckého, tak z hlediska židovského považovat spíše za úpadkovou; užíváme názvu „hellenismus“, protože Středozemí bylo v té době na prvním místě ovlivněno tradicí řeckou, na kterou navazoval Řím, jazykově ovšem celá tato oblast komunikovala nadále řecky (silně zjednodušená řečtina té doby se nazývá KOINÉ). Tak jako řecký element představoval jen velmi malou část obyvatel tehdejšího kulturního „světa“, ale od dob řecké kolonizace začal výrazně převládat nejen obchodně, ale zejména kulturně, znamenal židovský element kvantitativně ještě menší složku, ale opět jiným způsobem velmi aktivní a silně podnikavou. Největším kulturním činem tehdejšího Židovstva byl překlad starých i novějších hebrejských posvátných textů, později zvaných SZ, do řečtiny (tzv. LXX). Tím byl splněn předpoklad a dokonce položen základ pro novou sbírku posvátných textů křesťanských, tentokrát většinou psaných již v KOINÉ, tj. spisů NZ. Jazykovou základnou tohoto kulturního světa ještě dlouho zůstávala řečtina, ale klasické řecké kulturní tradice byly v té době již velice oslabeny a v nových a nových vlnách se mísily s cizími vlivy, hlavně s orientálními mýty. Mocenským rámcem těchto kulturních proměn byl v té době už Řím, kulturně a nábožensky značně tolerantní (na znamení této širokoplecí tolerance byly do římského Pantheonu přenášeny nejvýznačnější sochy různých božstev z nových provincií). Rozpínavost římského impéria, provázená nejen tolerancí, ale aktivním vnášením rozmanitých náboženských i kulturních tradic přímo do centra obrovské říše, velmi napomáhala šíření starých i nových orientálních mýtů, zejména pokud tyto cizí tradice byly schopny se přizpůsobit tehdejšímu kulturnímu, myšlenkovému a duchovnímu klimatu, tolik nakloněnému různým formám synkreze. Uvedená kulturní politika starého Říma byla vcelku značně úspěšná; problémy byly jen s dvěma duchovními proudy, které se vymykaly běžným zvyklostem, a to byli Židé a křesťané (z počátku od sebe nebyly ani dost odlišovány).
(starší; na tomto místě bez určení data – možná jinde !)

Karel Kosík (1993)

Kultura i evropanství se zakládají na předpokladu, že existuje pravda. Jednotlivé epochy pravdu různě definovaly, ale předpoklad zůstával: pravda existuje. Nová ideologie vyhlašuje něco převratného: pravda neexistuje. Tato představa není filosofickou myšlenkou, ale dogmatickým tvrzením, které mystifikovaně a nevědomky vyjadřuje podstatu doby ovládané nepravdou. Militantní deklarace: pravda neexistuje, vychází vstříc převrácenosti převrácené reality, která sama sebe pozvedá na rovinu jediné pravdy.
Člověk je určován vztahem k pravdě. Jestliže pravda neexistuje, mizí také člověk, a tvor zvaný člověk ztrácí určitost a určení (poslání), mění se na bytost člověku pouze podobnou. Kde neexistuje pravda, nemůže existovat ani člověk. Kde se pravda zamítá, chybí i diference, všechno splývá do nerozlišené šedi, olovnatosti, lho-stejnosti. Chaotičnost triumfuje: zmizel rozdíl mezi vznešeným a triviálním, pravým a falešným, dobrým a zlým. V této nerozlišenosti je člověku všechno dovoleno a člověk si všechno dovoluje. S potlačením pravdy byla zničena i míra, skutečnost je vrhána do bezduché nesmírnosti a bezmeznosti, ničemu nejsou vyměřeny meze: ani zlu, ani zločinu, ani nestoudnosti.
(Obrana Karlova mostu. Liter. noviny 3, [24.12.92 – 6.1.93], č. 51-52, str.5.) 01-07

Jan Patočka (19..)

... Evropu nechápu pouze jako přítomnou Evropu, nýbrž jako to, co tvoří počátek, ten stále nevyčerpaný počátek, z kterého Evropa vznikla, z kterého ještě pořád dnešní planetární lidstvo žije ( lidstvo planetární epochy)
(Diskuse ad: Česká filosofie mezi dvěma válkami – in: 6748, Masaryk (samizdatový soubor), Praha 1979, str. 332.)

Ladislav Hejdánek (1995?)

... A právě s tím úzce souvisí, že dost necítíme onu tragédii, jíž je konec Československa a ideje československého státu (v němž by mohli rovnoprávně žít nejen Češi a Slováci, ale také Němci, Maďaři, Poláci, Rusíni a Ukrajinci atd., což mohlo představovat vskutku první kroky k budoucí jedné Evropě různých národů a jazyků i kulturních i duchovních tradic). To mi skutečně připadá jako doklad toho, že nevíme, co se skutečně s námi děje (a zase nejenom v tomto ohledu: my přece dost nechápeme ani to, co se s námi děje jako se středo- a východoevropskými zeměmi po rozpadu sovětského impéria, a nevíme, na co bychom se měli připravit do budoucna!). A už teď jsou tady neklamné známky toho, že ta budoucnost nebude jednoduchá. Mám dojem, že na to jsme a zůstáváme strašně nepřipraveni.
(GEN, nejspíš jen přípravné poznámky – dohledat.)