Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1928)

... Tento rozdíl mezi Masarykem a masarykovci mne už dávno zarážel; /258/ čím to je, že tak málo lidí Masaryka chápe? Anebo snad jej chápou ti, kdo šli za Volnou myšlenkou, za politickým pojetím protestantství, za nacionalismem, za sociálním liberalismem? Čím dále, tím méně jasně vidím odpověď. Vidím ovšem některá fakta. Jest to předně podivuhodná snášenlivost Masarykova, který se snáší s cizími názory, dokud není nutno je zavrhnout z důvodů prakticky důležitých, a tak způsobuje, že se lehce za jeho názory pokládají názory jeho přátel, protože jich výslovně neodmítl. Pedagogem, který vtlouká svým žákům určité názory do hlavy a vyhání z ní falešné, Masaryk nebyl. Za druhé nevypracoval Masaryk žádnou svoji myšlenku systematicky a teoreticky, nýbrž psal a vykládal úryvkovitě pro denní zápas, většinou kritizuje daný politický případ nějaký a vysvětluje nepřímo v zápase s ním své názory. Proto jeho přívrženci jsou si jasni o negaci, jsouce protiklerikální, proti nacionalismu, protimarxističtí, ale nebývají jasni v tom, co postavit pozitivního proti těmto negacím.
(7783, Válka Čechů s Němci, Praha 21993, str. 257-58.)
(3868, Válka Čechů s Němci, Praha 1928, str. 201-02.)

Jan Patočka (1976?)

… Ve svém myšlení je Masaryk určen kritikou myslitelů, kteří jsou nám vzdáleni. Kolega správně zdůraznil, že my se dnes snažíme myslet jinak. Masaryk filosof je v tradici 19. století, je určen pozitivismem, třebas negativně – je proti pozitivismu, ale kdo něco neguje, je tím samým určen – na dialektickém principu je v tom něco pravdivého.
[Česká filosofie mezi dvěma válkami, diskuse; in: Jan Patočka, Masaryk (soubor, připravený Chvatíkem a spol.), Praha 1979, str. 330.)

Jaroslav Kohout (2004)

Masaryk nebyl tvůrčí filosof, ale byl to solidní univerzitní učitel, který dobře znal filosofii a na půdě etiky dovedl odvěké problémy filosofie jednání čili filosofie praktické použít velice originálním způsobem, dovedl je aktualizovat a řídit se jimi ve své praxi. Jako živý příklad je také uváděl do soudobého duchovního života. Myslím si, že tím je Masaryk stále podnětný i pro české filosofy, zejména pro ty, kteří se zabývají etikou, filosofií náboženství a filosofií kultury. Především to však byl velký kulturní sociolog a politik.
(Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta, bakalářská práce, Praha 2004, str. )

Emanuel Rádl (1930)

Byl jsem Masarykem nadšen už jako student, a jeho přednášky universitní i na schůzích byly pro mne jakoby zjevením. Nemohu však říci, že bych ho byl slepě poslouchal; „skalním realistou“ jsem nebyl nikdy … Já si v Masarykovi a zvláště v jeho učení o humanitě ztělesňuji to nejlepší, co předešlé století vytvořilo; na něm si měřím myšlenkovou sílu jeho doby – ale vidím víc a víc, jak nestačí ani přírodověda, ani věda, ani politika, jak nutně jsou to jen služebníci, služebníci dobří sice, ale bez nichž by bylo lze se i obejít, a přece dosáhnout životě věčného, dnes jako kdykoli jindy.
(Vzpomínky, in: Českoslovenští evangelíci T.G.Masarykovi. Sborník statí k jeho osmdesátým narozeninám; ed. F.Žilka, Praha 1930, str. 191n.)

Jan Patočka (1945-50)

... onen jakýsi základní platonismus, od něhož se Masaryk neodpoutal přes svou empiricko-pozitivistickou metodu. Neboť metodicky ser mu ovšem zdá Platón primitivní a mytický; Masarykovo zkoumání smyslu v přírodě a dějinách je hypotetické a náznakové. Neboť celý tento filosofický úkol byl u Masaryka spíše jen naznačen než skutečně proveden. Masarykova filosofie je, jak bylo nesčetněkrát zdůrazněno, ustavičná orientace: po metodických možnostech vědy, po mravní nemoci doby, po sociálních a národních problémech, po otázkách války a revoluce, přičemž [při] rozmanitosti mravních úkolů mu na mysli tkví pevně cíl mravní jednoty života; a při této mravní orientaci jako by aplikoval sókratovskou elenktickou moudrost negativní orientace, kritické=ho vylučování toho, co je nesprávné, co nesouhlasí s vlastním jednotným smyslem – tak dalece tu převažuje kritika nad kladným konstruováním ideálů a zásad. Tento praktický sokratismus – v kritickém zkoumání a ovládnutí životních i kulturních impulsů neztrácet ze zřetele životní jednotu a pevně stát k zvolenému životnímu smyslu – byl u Masaryka tím nejpůsobivějším a působil, že Masaryk, který svůj filosofický program, jak mnozí uznávají, neprovedl soustavně teoreticky, byl humanitou vtělenou.
(Věčnost a dějinnost, in: Sebrané spisy, sv. I, Péče o duši 1, Praha 1996, str. 147.)