Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2015)

Je třeba si náležitě uvědomit, co to vlastně znamená dotazovat se po začátku nebo počátcích, které si nemusíme (a ani nemůžeme) stanovovat sami podle svých potřeb a hledisek, nýbrž které jsou takovými „počátky“ bez ohledu na nás a nezávisle na nás. Vzít vážně nějaký takto „skutečný“ počátek znamená definitivně se rozloučit s kauzalitou a s kauzalismem. To ovšem neznamená, že myšlenka kauzality je zcela beze smyslu, nýbrž že je v něčem vadná a že je nutno její vady opravit, napravit. Především je třeba uznat kritiku původně Humeovu, spočívající vlastně v redukci přísného kauzálního vztahu na setrvačnost, tj. na zachování určitého stavu beze změny. Dovedeme dobře pochopit, proč něco zůstává týmž (i tady později musíme opravovat: v reálném světě nic nezůstává týmž, tj. není beze změny), ale zcela neprůhledným zůstává, jak by se něco mohlo změnit v něco jiného, a to vždy týmž způsobem. Naproti tomu přejdeme-li od „působení“ (z minulosti do přítomnosti) k tzv. reaktibilitě, tj. k aktivnímu reagování nějakého subjektu na něco přítomného, můžeme údajné „kauzální působení“ vysvětlit jako určitý způsob přetrvání něčeho z minulosti do přítomnosti (a eventuálně do nejbližší budoucnosti) díky subjektům (= pravým událostem) na něco minulého naváží a nějak to (po svém) zapojí do dalšího dění (ať už událostného v pravém smyslu nebo „událostného“ pouze ve smyslu přeneseném, druhotném, odvozeném. A protože všechno událostné dění (vyššího než primordiální úrovně) používá ke svém uskutečnění také jiných událostí, většinou nižší úrovně a velmi často pomaleji se proměňujících, tj. jak starších svým původem, tak pevnějších či stabilnějších ve svém dalším trvání), může se zdát, že taková „událost“ má starší zdroje než je její skutečný počátek. Odtud pochází ona chybná představa, že počátky je třeba hledat v minulosti, předcházející nějakému jsoucnu-události. Ve skutečnosti všechen onen později využitý „materiál“, nezbytný k uskutečnění jedné jedinečné pravé události, by sám nikdy nemohl ke skutečně „novému“ počátku této události vést, ale zůstával by nadále tím, čím dosud byl (i když i to bylo dění, ale takové, jež musíme vztahovat původně k jinému jsoucnu-subjektu-události). Z toho tedy vyplývá, že veškeré dění určité události musíme odlišovat od dění oněch více nebo méně integrovaných subudálostí, jichž je nebo dokonce musí být použito k tomu, aby se tato superudálost mohla uskutečňovat. A tak se stává zřetelným a jasným, že každá událost musí začít svým vlastním – a tedy vždy „novým“ – počátkem, a to bez ohledu na to, že si později do svého průběhu zapojí i jiné (nižší) události, jejich počátky jsou pochopitelně mnohem starší, někdy dokonce ohromně staré (nejpatrnější to je v případě organických bytostí, které mají vždycky své vlastní počátky, ale užívají pro své tělo a tedy pro svůj život, pro své vlastní událostné dění nejrůznější atomy a molekuly, jejich počátky jsou mnohem starší).
(Písek, 150129-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Už v samých počátcích filosofického uvažování ve starém Řecku náležel mezi první a nejdůležitější problémy vztah mezi „tím prvním“ (arché, tj. počátek, ale co nadále „vládne“) a pak tím veškerým „druhým“. Stále tu ovšem působily kontexty, pocházející z mýtů, a to i když mýty byly zpochybňovány a někdy naprosto odmítány. Pro první, tj. nejstarší nám známé řecké myslitele byla arché zřejmě hybná a dokonce živá, protože právě z ní „vycházely“ všechna další věci (skutečnosti), ovšem jen dočasně, protože se do ní zase svým zánikem vracely. Teprve časem někteří další myslitelé přišli na nápad dvou (nebo dokonce více) archai, z nichž aspoň jedné přisoudili naprostou netečnost a vnitřní nehybnost – pro takovou se ujalo pojmenování stoicheion – a pak museli některou z dalších obdařit hybností a silou (pro Empedokla to byla Láska a Svár, což později kriticky odmítl Aristotelés). Platón filosofické řešení nepodal, ale zůstal u jakéhosi svého umělého „mýtu“ – v Timaiovi mluví o božském řemeslníkovi „demiurgovi“; a vedle toho pověřuje pohybem zvláštní arché, totiž „beztvarý pohyb“, který uvádí to, co demiurg podle idejí vytvořil, do úpadku a posléze ke zhynutí (zániku). Dnes to vypadá tak, že jakákoli netečnost, kterou bychom mohli někde uznamenat, je jen dočasným působením „setrvačnosti“, které je však trvalým činěny na základě organizování pohybu (změny), tedy aktivně (událostmi-subjekty).
(Písek, 130913-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Všechna naše zkušenost nás vede k tomu, že skutečných, opravdových „počátků“ nikdy nedosahujeme, natož abychom je mohli stanovovat. Často nás mate jiná (zdánlivá !) zkušenost, že když třeba stavíme dům, musíme nejprve položit spolehlivé základy, na nichž teprve může stavba pevně stát. Tato pseudo-zkušenost ovšem je málo přesvědčivá, jakmile o ní začneme kriticky přemýšlet. Už to, že to víme, že se musíme nejprve postarat o pevné základy nebo zvolit pevný podklad, je založeno na mnoha předchozích zkušenostech nejen vlastních, ale celých generací, ba celých věků. (Už třeba v bibli najdeme ovšem metafory stavby domu buď na písku anebo na skále.) Zřejmě tedy nejde o skutečné „počátky“ ani o první (či nejhlubší) „základy“. Pokud chápeme počátky jako normy, pak si musíme uvědomit, že k rozpoznání těch nejlepších, „pravých“ norem je také zapotřebí dlouhých zkušeností, a to náročnmých, vždy kritických zkušeností, kde se mohou jako autorita prosazovat jen ti nelepeší, ale nikoli většina.
(Písek, 150117-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Ve filosofii nelze hledat nějaké „původní“, „orgiginérní“ údaje či jakákoli jiná „data“, která by představovala jakési nezpochybnitelné počátky a základy všeho dalšího filosofování (jak to chtěl na kontinentě např. Descartes nebo v jiné tradici empiristé aj.). Do filosofie je třeba nějak uvádět, ale je to v řádné formě možné teprve na určitém stupni duševního vývoje dítěte resp. spíše mladého člověka. Každý pokus o takový propedeutický přístup se pak nutně setkává s nějakými již nekontrolovaně zaujatými myšlenkovými přístupy, které jsou jen částečně (povrchně) vědomé a které je proto zapotřebí „přitáhnout“ blíže do centra pozornosti a podrobit přezkoumání. Výsledkem takového přezkoumání je pak nutně nejen větší a hlubší uvědomění myšleného a nějak předpokládaného, ale také a především vyloučení některých myšlenek, které z nějakých důvodů při takovém prověřování neobstojí. Někdy je možno při takovém postupu zůstávat jen při argumentaci, jindy lze doporučovat tu a tam odkazovat též na příklady z dějin filosofování. Základním návykem každého, kdo má být uváděn do filosofického způsobu uvažování, je akceptace toho, že přezkoumávat je třeba vše bez výjimky, ať už jde o informace přicházející od jiných lidí, nebo o dosud nekontrolované myšlenky vlastní. Určitě platí obecně zásada, že je třeba přezkoumávat vše; tradiční „omnia est dubitandum“ není vyjádřeno nejšťastněji, protože pochybování samo není dost aktivní a účinné, neboť není neseno úsilím o poznání pravého stavu věcí (vlastně pravdy). Praktickým důsledkem uvedeného přístupu (a zásad) je jistá relativizace významu toho, odkud a čím má uvádění do filosofie a vůbec vlastní filosofování začínat. Filosofování může začínat odkudkoli, může se začít zabývat čímkoli – záleží spíš na tom, co se jeví jako dobrá či lepší příležitost. Obecně pak lze říci, že je třeba vždy počítat s tím, že na počátku není a nemůže být nic jistého a pevného, nýbrž že je vždy třeba počítat s tím, že cesta k právě je složitá, protože spočívá v odhalování a překonávání četných omylů a chyb, jimž se nikdo bez kritického přezkoumávání nevyhne (a vyhnout nemůže).
(Písek, 140305-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Každá „událost“ (v našem, tj. velmi širokém smyslu) má počátek, který nevyplývá z ničeho předchozího (tedy vlastně „počátek z ničeho“), ale každý takový počátek se okamžitě zapojuje do „reálného“ kontextu, tj. do prostředí jiných, většinou blízkých událostí, a teprve tím se událost sama (včetně počátku) stává „reálnou“ (bez takového „zapojení“ by zůstala pouze „virtuální“, tj. virtuální by zůstal i její počátek). To, jak se každá událost zapojuje do určitého kontextu, závisí na dvojím (tj. na dvojí antecedenci): na konkrétní situaci, vytvořené okolními událostmi, a na schopnosti dané (nové, nově začínající) události na tyto okolní události reagovat. Výjimkou je ovšem právě sám počátek, který de facto se žádnou svou vlastní reaktibilitou (v plném smyslu) nemůže pracovat ani počítat, protože skutečné reakce jsou akce, a obojí předpokládají subjekt (tj. že už byl subjekt ustaven, konstituován).
(Písek, 110606-2.)