Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist übrigens nicht schwer zu sehen, daß unsre Zeit eine Zeit der Geburt und des Übergangs zu einer neuen Periode ist. Der Geist hat mit der bisherigen Welt seines Daseins und Vorstellens gebrochen und steht im Begriffe, es in die Vergangenheit hinab zu versenken, und in der Arbeit seiner Umgestaltung. Zwar ist er nie in Ruhe, sondern in immer fortschreitender Bewegung begriffen. Aber wie beim Kinde nach langer stiller Ernährung der erste Atemzug jene Allmählichkeit des nur vermehrenden Fortgangs abbricht – ein qualitativer Sprung, – und jetzt das Kind geboren ist, so reift der sich bildende Geist langsam und stille der neuen Gestalt entgegen, löst ein Teilchen des Baues seiner vorhergehenden Welt nach dem andern auf, ihr Wanken wird nur durch einzelne Symptome angedeutet; der Leichtsinn wie die Langweile, die im Be/16/stehenden einreißen, die unbestimmte Ahnung eines Unbekannten sind Vorboten, daß etwas anderes im Anzuge ist. Dies allmähliche Zerbröckeln, das die Physiognomie des Ganzen nicht veränderte, wird durch den Aufgang unterbrochen, der, ein Blitz, in einem Male das Gebilde der neuen Welt hinstellt.
Allein eine volkommene Wirklichkeit hat dies Neue so wenig als das eben geborene Kind; und dies ist wesentlich nicht außer acht zu lassen. Das erste Auftreten ist erst seine Unmittelbarkeit oder sein Begriff. So wenig ein Gebäude fertig ist, wenn sein Grund gelegt worden, so wenig ist der erreichte Begriff des Ganzen das Ganze selbst. …
(2239, Phänomenologie des Geistes, Leipzig 51949, S. 15.) 03-07

Martin Heidegger (1935)

Ursprung bedeutet hier jenes, von woher und wodurch eine Sache ist, was sie ist und wie sie ist. Das, was etwas ist, wie es ist, nennen wir sein Wesen. Der Ursprung von etwas ist die Herkunft seines Wesens. Die Frage nach dem Ursprung des Kunstwerkes fragt nach seiner Wesensherkunft. Das Werk entspringt nach der gewöhnlichen Vorstellung aus der und durch die Tätigkeit des Künstlers. Wodurch aber und woher ist der Künstler das, was er ist? Durch das Werk; denn, daß ein Werk den Meister lobe, heißt: das Werrk erst läßt den Künstler als einen Meister der Kunst hervorgehen. Der Künstler ist der Ursprung des Werkes. Das Werk ist der Ursprung des Künstlers. Keines ist ohne das andere. Gleichwohl tr(gt auch keines der beiden allein das andere. …
(Der Ursprung des Kunstwerkes, Reclam, Stuttgart 1978, S. 7.)

Jan Patočka (1968)

Mohli bychom tedy říci: základem zkušenostních syntéz není transcendentální já, nýbrž tělesná subjektivita. Do světa jsme původně zasazeni nikoli našimi myšlenkovými výkony, nýbrž tělem, a to tělem jako subjektivním, které se nikdy nemůže stát předmětem reflexe. Zkušenostní syntézy provádí tělo především také na základě schopnosti vlastního pohybu. Toto moci se pohybovat je neoddělitelné od jeho objektivizujícího výkonu, neboť schopnost pohybu mu dává svobodu k věcem, možnost vidět za svou okamžitou polohu a postavení a žít v perspektivách, aniž /3.1.10/ by se v nich rozplývalo – tedy možnost zjednávat si pohybem určitou stabilitu.
Dospěli jsme tak nyní k našemu vlastnímu tématu subjektivního pohybu. Pohyb, o kterém chci mluvit, není jen pohyb úmyslný, nýbrž každý takový, který je od subjektu neoddělitelný, takže subjekt patří k jeho vnitřnímu smyslu: např. ...
(Fenomenologie a metafyzika pohybu, přel. I.Chvatík, in: Přirozený svět a pohyb lidské existence, samizdat, Praha 1980, str. 3.1.9-10.)

Jan Patočka (1968)

Vztah těla k subjektivitě by ovšem v žádném případě nebyl vztahem doprovázení, přiřazení, odpovídání ve smyslu dvou paralelních objektivních procesů. Subjektivita by pak byla smyslodajné formování, motivované a nikoli kauzálně vytvářené v jakési objektivitě, kterou by bylo třeba pouze přijmout. Je zde určitý proud smyslodajné činnosti, podněcovaný ovšem něčím objektivním, schopným pro tento proud něco znamenat; proud, který se pohybuje na různých úrovních, jež se vzájemně předpokládají a jež jsou na sobě vzájemně vystavěny, ale kde subjektivní a tělesné se navzájem prolíná takovým způsobem, že subjektivní je vždy tělesné a tělesné je rovněž subjektivní. Subjektivita je pak právě ono převzaté tělo, jež jde vstříc stále dalšímu a dalšímu formování a smyslodajství. Uvnitř celého tohoto stále se vzájemně prolínajícího smyslodajství je ovšem třeba ještě zvlášť vykonturovat subjektivní tělo, tj. tělo ne jako objekt, nýbrž jako něco živoucího, jednajícího, vnímajícího a stojícího v bezprostředním vztahu k objektům. Tělo jako subjekt – tato paradoxie je zároveň /3.1.9/ fenomén, a to takový, bez něhož bychom nikdy nemohli pochopit vidění, slyšení, vnímání vůbec a přirozeně ani naše jednání.
(Fenomenologie a metafyzika pohybu, přel. I.Chvatík, in: Přirozený svět a pohyb lidské existence, samizdat, Praha 1980, str. 3.1.8-9.)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)