Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hans-Georg Gadamer (1978)

Na tomto základě obraťme nyní pozornost k tomu poslednímu, co právě v diskusi soudobé filosofie vystoupilo úplně do popředí a co se dá pojmy předmětnosti a zpředmětnění také uchopit jen s velikým násilím – totiž k fenoménu řeči. Zdá se mi, že řeč je jedním z nejpřesvědčivějších fenoménů nepředmětnosti, neboť dějový charakter mluvení charakterizuje právě bytostně sebezapomnění. Je v tom vždy už kus technického znetvoření, když moderní tematizace řeči v ní vidí jen instrumentárium, znakový systém, arzenál komunikačních prostředků, jako kdybychom tyto nástroje či prostředky mluvení, slova a vazby měli jakoby v zásobě a pouze je aplikovali na to, s čím se setkáváme. Tady má řecký protějšek odzbrojující evidenci. Pro řeč neměli Řekové vůbec žádné slovo. Měli jen slovo pro jazyk, který vyvolává zvuky – glótta – a slovo pro to, co jazyk sděluje: logos. Logos staví před oči přesně to, k čemu je vnitřní sebezapomenutost řeči bytostně vztažena, totiž ten mluvením evokovaný, do přítomnosti vyzvednutý, díky mluvení disponovatelný a komunikativně sdělitelný svět sám. V mluvení o věcech jsou věci zde, v mluvení a v mluvení spolu se buduje svět a lidská zkušenost světa – a ne v nějakém zpředmětňování, jež se oproti komunikativnímu zprostředkování názorů jednoho s názory druhého dovolává objektivity a chce být věděním pro každého. Artikulace zkušenosti světa v logu, mluvení spolu, komunikativní sedimentace naší zkušenosti světa, zahrnující všechno, co si navzájem můžeme vyměňovat, tvoří jistou formu vědění, jež vedle velkého monologu moderní vědy a rostoucího potenciálu jí nasbíraných zkušeností stále ještě představuje tu druhou polovinu pravdy. Téma konfrontace moderní ideje vědy s myšlenkou řecké filosofie je tak trvale ak/114/tuální. Neboť se tu jedná o zapracování velkolepých výsledků a mocných výkonů moderní zkušenostní vědy i jejího zvládání světa do společenského vědomí, do životní zkušenosti jedince i skupiny.Toto zapracování se však nakonec nemůže zase uskutečňovat metodami moderní vědy a její cestou neustálé sebekontroly; odehrává se v praxi společenského života samého, jež musí vždy znovu do své praktické odpovědnosti zahrnovat všechno, co se dostalo do moci člověka, a hájit ta omezení, která lidský rozum staví vlastní moci a smělosti. Není třeba dokazovat, že i dnešnímu člověku zůstává srozumitelný svět, kde jsme zdomácněli a kde se cítíme doma, tou poslední instancí, vůči níž si odcizený svět moderního průmyslu a techniky může činit nárok jen na služebnou a podružnou funkci.
(Řecká filosofie a moderní myšlení, in: 7910, Člověk a řeč, Výbor textů, přel. Jan Sokol, Praha 1999, str. 113-14.)

Simone Weil (1909-43)

Vždy považovat lidi u moci za nebezpečné věci. Vyhýbat se jim v maximální míře, v jaké je to možné, aniž bychom sami sebou pohrdali. A kdybychom jednoho dne byli pod hrozbou zbabělosti nuceni roztříštit se o jejich moc, považovat se za poražené řádem věcí, a nikoli lidmi. Můžeme být svázaní v kobce, ale také oslepnout nebo ochrnout. Žádný rozdíl.
Jediný způsob, jak si uchovat důstojnost v nucené podřízenosti: považovat nadřízeného za věc. Každý člověk je otrokem nutnosti, ovšem otrok, který si je vědom svého otroctví, je daleko výš.
(Tíže a milost, př. Alan Beguivin, Praha 2009, str. 163.)

Ladislav Hejdánek (2009)

V nové době to byl především Bacon, kdo přišel s myšlenkou, že „vědění je moc“ („knowledge is power“, ), a po něm to v jistém smyslu ještě výrazněji opakoval také Hobbes (Lewiathan ). Pro Hobbese cílem všeho vědění (i přemýšlení, sám říká „cílem vší spekulace“) je „provedení nějakého činu nebo plánu“. Psychologicky je to pochopitelné, protože tyto myšlenky byly vysloveny v době ohromujících pokroků („advancement“) věd, zejména přírodních. Ale filosoficky je v tom hrubá chyba, dokonce hned další dvě chyby, ale právě ta jedna je skutečně „hrubá“: a) především už od nejstarších dob bylo vědění chápáno jako cosi samo v sobě hodnotného, tj. že lidé chtějí vědět pro to vědění samo; b) a pak tu přece je vždycky také vědění o věcech, které nemůžeme změnit ani ovlivnit, které musíme prostě vzít na vědomí, i když nám to nevyhovuje a i když s tím nemůžeme nic podnikat. Ovšem nejdůležitější je ta největší chyba: c) může tu jít – a má tu jít – také o vědění toho, co máme a musíme nebo nemáme a nesmíme dělat. Vědění, chápané jen v té redukované podobě jako prostředek, užitečný nástroj, mocná pomůcka apod. jako by z cela zapomínalo na to, k jakým cílům může být a bývá takového vědění, takových znalostí použito a využito. Smíme skutečně „dělat“ všechno, co si zamaneme, čeho se nám zachce, co si usmyslíme a čeho jsme – právě díky vědění a vědomostem – opravdu schopni?
(Písek, 090117-3.)

Sirach ()

11Když by tě pozval mocný, ucházej, a tím více tebe a častěji zváti bude. 12Nevtírej se sám, aby nebyl vyhnán beze všeho soudu, a neodstupuj daleko, aby nebyl v zapomenutí dán. 13Neusiluj s ním zároveň mluviti, a nevěř mnohým slovům jeho; nebo širokým mluvením bude tě zkoušeti, a jako s smíchem vyptá se na tajné věci tvé.
(Apokryfy, Praha 1952, překlad Kralických, V. díl, Eccl.-Sirach 13, 11-13 – str. 227.)

Sirach ()

6Nestůj o to, aby byl soudcím; neb by snad nemohl přetrhnouti nepravosti, a aby se snad nemusil obávati člověka mocného, a nepoložil úrazu na rovné cestě své.
(7,6)
6Do not seek to become a judge, lest you be unable to remove iniquity, lest you be partial to a powerful man, and thus put a blot on your integrity.
(7,6)
(Apokryfy, Praha 1952, překlad Kralických, V. díl, Eccl.-Sirach 7, 6 – str. 222.)
(The Apocrypha, Oxford Univ.Press, N.Y. 1977, p. 137 – Sirach 7,6)