Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hans-Georg Gadamer (1978)

Na tomto základě obraťme nyní pozornost k tomu poslednímu, co právě v diskusi soudobé filosofie vystoupilo úplně do popředí a co se dá pojmy předmětnosti a zpředmětnění také uchopit jen s velikým násilím – totiž k fenoménu řeči. Zdá se mi, že řeč je jedním z nejpřesvědčivějších fenoménů nepředmětnosti, neboť dějový charakter mluvení charakterizuje právě bytostně sebezapomnění. Je v tom vždy už kus technického znetvoření, když moderní tematizace řeči v ní vidí jen instrumentárium, znakový systém, arzenál komunikačních prostředků, jako kdybychom tyto nástroje či prostředky mluvení, slova a vazby měli jakoby v zásobě a pouze je aplikovali na to, s čím se setkáváme. Tady má řecký protějšek odzbrojující evidenci. Pro řeč neměli Řekové vůbec žádné slovo. Měli jen slovo pro jazyk, který vyvolává zvuky – glótta – a slovo pro to, co jazyk sděluje: logos. Logos staví před oči přesně to, k čemu je vnitřní sebezapomenutost řeči bytostně vztažena, totiž ten mluvením evokovaný, do přítomnosti vyzvednutý, díky mluvení disponovatelný a komunikativně sdělitelný svět sám. V mluvení o věcech jsou věci zde, v mluvení a v mluvení spolu se buduje svět a lidská zkušenost světa – a ne v nějakém zpředmětňování, jež se oproti komunikativnímu zprostředkování názorů jednoho s názory druhého dovolává objektivity a chce být věděním pro každého. Artikulace zkušenosti světa v logu, mluvení spolu, komunikativní sedimentace naší zkušenosti světa, zahrnující všechno, co si navzájem můžeme vyměňovat, tvoří jistou formu vědění, jež vedle velkého monologu moderní vědy a rostoucího potenciálu jí nasbíraných zkušeností stále ještě představuje tu druhou polovinu pravdy. Téma konfrontace moderní ideje vědy s myšlenkou řecké filosofie je tak trvale ak/114/tuální. Neboť se tu jedná o zapracování velkolepých výsledků a mocných výkonů moderní zkušenostní vědy i jejího zvládání světa do společenského vědomí, do životní zkušenosti jedince i skupiny.Toto zapracování se však nakonec nemůže zase uskutečňovat metodami moderní vědy a její cestou neustálé sebekontroly; odehrává se v praxi společenského života samého, jež musí vždy znovu do své praktické odpovědnosti zahrnovat všechno, co se dostalo do moci člověka, a hájit ta omezení, která lidský rozum staví vlastní moci a smělosti. Není třeba dokazovat, že i dnešnímu člověku zůstává srozumitelný svět, kde jsme zdomácněli a kde se cítíme doma, tou poslední instancí, vůči níž si odcizený svět moderního průmyslu a techniky může činit nárok jen na služebnou a podružnou funkci.
(Řecká filosofie a moderní myšlení, in: 7910, Člověk a řeč, Výbor textů, přel. Jan Sokol, Praha 1999, str. 113-14.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Termín „idea“ zakotvil nadlouho nejen do vědomí filosofů (a dokonce obecného povědomí), ale i do takřka již nepostradatelné slovní zásoby v nejrůznějších jazycích (pochopitelně nějak Evropou poznamenaných), ale bohužel také v mnoha málo spolu slučitelných významech. K nejstaršímu filosofickému použití ovšem došlo pod praporem maximální „objektivizace“, tedy zpředmětnění: „idea“ byla pojata jako neproměnné, a tedy dokonalé, ba nejvyšší jsoucno, tedy jako – jak se říkalo později – pozitivní jsoucno. Patočka v jednu dobu uvažoval o možnostech počítat s „ideou“ jako s „negativním“ jsoucnem, ale napsal několik menších textů a také jen poznámek k úvahám o tzv. negativním platonismu. To byl – aspoň pro mne – dobrý start k několika dalším krokům. V Platónově Timaiovi najdeme docela logickou konstrukci, která ukazuje na důležitost jakéhosi božského řemeslníka (demiurga), který vytváří skutečnosti tím, že ideje otiskuje jako nějaké formičky do beztvarého toku, v němž onen otisk nějaký čas podrží svůj tvar, než zase zmizí. Ideje samy však zůstávají nehybné a beze změny (a pasivní), ale může jich být použito znovu a znovu. Už Aristotelés toho demiurga kritizoval jako mýtus (tedy jako „nevědeckost“). Nabízí se tedy jiné pojetí: proč má nějaký „řemeslník“ používat „idejí“ jako pouhého materiálu či spíše prostředku, nástroje, když můžeme samy ideje pojmout jako hybné, aktivní, činné? Pak by tu ovšem před námi stále otázka, je-li tato aktivita jednotlivých idejí (původně na sobě nezávislých a spolu nekomunikujících, ačkoli – jak demiurg rozpoznává – některé je při otiskování možno kombinovat, zatímco jiné naprosto nikoli) ještě nějak koordinována, řízena, plánována – snad nějakými „super-ideami“ (či dokonce jen jednou jedinou? – u Platóna přece existovala jistá hierarchie a idea „dobra“ byla chápána jako „ta nejvyšší“). Pokud tedy takovou jakousi „primární“, předběžnou koordinaci předpokládat nebudeme, musíme počítat s tím, že „ideje“ samy aktivně přicházejí prostě „nahodile“. Ale to může být také náš omyl; pokud tato zdánlivá „nahodilost“ má přece jenom nějaký „smysl“, nemusí tento smysl být dán předem, ale může se rozvíjen a postupně být respektován a s větším nebo menším „umem“ uskutečňován nikoli „nahodile“, ale – řekněme – „kontingentně“ (napadavě, tj. že nás „napadají“ jako „nápady“). To pak můžeme docela dobře skloubit s oním „přicházením“ idejí z budoucnosti (čemuž dávám přednost před přicházením z „negativity“ či přímo z „nicoty“). Právě takto jsem byl doveden k myšlence „adventivnosti“ jako vhodnějšího pojmenování; a dobře to umožňuje i ono odlišení „skutečných“, byť „nereálných“, tj. ještě nerealizovaných, neuskutečněných idejí od pouhých skutečných, uskutečněných „nahodilostí“ (což je ovšem trochu rozpor: jak by vůbec mohlo k nějakému uskutečňování „opravdových“ nahodilostí docházet?).
(Písek, 100919-4.)

Simon Brett (1984)

Charles se zasmál: „Říkal jsi, že nejde jen o služby pro domácnost.“
„Ne. Jamile dostaneš nápad, tak přijdou i další. Takže, když se vrátíme k našemu předměstskému večírku. Prima, obsluha je v kupě, ale je tu malér, hostitelé mají neuvěřitelně nudné přátele. Takže, zamícháš mezi ně pár herců, který sehrajou – co třeba? třeba vrchního inspektora a básníka, no a už by se to mohlo trochu rozproudit.“
…
(Nezemřel, jen odpočívá, in: Třikrát v dalších rolích Charles Paris, Praha 1994,
str. 390.)

Ladislav Hejdánek (1990)

Hlavní význam dialogu tedy nespočívá v našem vztahu k druhému člověku, ale ve vztahu k tomu, co se možná teprve ukáže být tím pravým pohledem na věc, která je předmětem našeho rozhovoru a společného uvažování. Naslouchajíce jeden druhému a jsouce tak otevřeni k něčemu, o čem předem nevíme, co to je a jak to bude vypadat, můžeme jeden nebo druhý dostat „nápad“, může se jednomu z náš nebo i několika „udělat myšlenka“, a v některých případech dokonce správná, pravá myšlenka: může nás oslovit pravda. Vyučeni dialogem v pozornosti vůči druhému a vůči tomu, co nového, nepředvídaného nám řekne, nebudeme vůči oslovení pravdy hluší a slepí, nebudeme onen nenápadný a tichý její hlas překřikovat svými vlastními myšlenkami a svými vlastními monology. Nasloucháním druhému vytrénujeme svou pozornou otevřenost vůči čemusi nečekanému a nové tak, že se naučíme naslouchat pravdě samé.(Otištěno in: Lidové noviny roč. 3, č. 10, 7.2.1990, s. 2.)

Ladislav Hejdánek (1998)

Lev Šestov (7485, str. 68, § LXIX) říká, že zvláště usilovně přemýšlíme v těžkých chvílích života že však píšeme jen tehdy, když už nemáme co na práci. „Potřebujeme-li přemýšlet, nemáme bohužel náladu na psaní.“ To není tak docela pravda. Především nejde nebo alespoň nemusí jít o to, zda máme nebo nemáme náladu na psaní. Psaní je někdy nutností či spíše povinností, posláním. Samo přemýšlení není jen naše činnost (ve smyslu aktivního vytváření, formování myšlenek), nýbrž také a dokonce v těch vrcholných okamžicích otevřené očekávání na myšlenku, na nápad. A někdy ovšem nápad přichází sám, nevolán, ba neočekáván: a pak je třeba jej zaznamenat, neboť hrozí, že jej či spíše na něj zapomeneme, tj. že nám třeba zmizí a už znovu nepřijde. Tak je tomu zejména tehdy, když odpočíváme nebo děláme něco okrajového, nebo dokonce když spíme a nápad nás probudí. Právě v takových chvílích je třeba nepodlehnout pohodlnosti, ale být kdykoli připraven vše odložit, vstát a jít onen nápad, onu myšlenku zapsat. Možná, že to neplatí pro ty, kdo mají vynikající paměť, ale pro všechny nás ostatní je zapsání nápadu naprostou nezbytností. Zápis nám také umožní se po čase k myšlence vrátit a přezkoumat, zda je opravdu tak cenná, jak se nám zprvu zdálo. Z toho důvodu je třeba také takovou myšlenku alespoň zčásti vypracovat a nezůstat jen u několika slov poznámek pro připomenutí. Pro vážně pracujícího myslitele je důležité a přímo instruktivní, když při novém zpracování tématu může své aktuální myšlení konfrontovat s tím, jak o věci myslil před lety. (Písek, 980927-1.)