Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Henri Bergson (1932)

... Co se to ale stalo? Jakým způsobem se spravedlnost vynořila ze společenského života, uvnitř kterého nejasně spočívala, povznesla se nad něj, výše než všechno ostatní, a stala se kategorickou a transcendentní? Připomeňme si tón a akcent izraelských proroků. To jejich hlas slyšíme, když se /57/ stala a byla strpěna velká nespravedlnost. Z hloubi staletí pozvedají svůj protest. Spravedlnost se sice od jejich dob podstatně rozšířila. Ta, kterou kázali, se týkala především Izraele; jejich rozhořčení nad nespravedlností, to byl Jahvův hněv nad neposlušným lidem nebo nad nepříteli tohoto vyvoleného lidu. Pokud některý z nich jako Izajáš mohl pomýšlet na univerzální spravedlnost, to proto, že Izrael, vyvolený Bohem mezi ostatními národy, spojený s Bohem smlouvou, se tyčil tak vysoko nad ostatním lidstvem, až se jednoho dne stal vzorem. Přinejmenším ale dali spravedlnosti vášnivě imperativní povahu, a tu si již podržela a otiskla ji od té doby do nekonečně rozsáhlejší látky. – ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 56-57.)

Milan Balabán (2008)

Pojem milovat je jedním z centrálních pojmů hebrejské i řecké Bible. Hebrejským výrazem pro skutečnost milová¬ní je ’- h-b = milovat, zamilovat si, být laskavý, ’ahavá = láska, milování; je možné, že jde původně o dvoukořen¬né, onomatopoické hb = foukání, troubení, pořádné dý¬chání, toužení – představa dýchání spojená s představou povzbuzení mysli. Protikladem je s-n-’ = nenávidět, ne¬návist. Jde o lásku ve smyslu základního vztahu i o lás¬ku erotickou (tak v Písni písní). Řeckým adekvátem je agapan = milovat, agapé = láska, agapétos = milova¬ný. Jaká je agapé? O tom zpívá úchvatný hymnus lásky v 1K 13: láska patří k víře a naději, nikdy nezanikne. Latinský text má caritas, což má na mysli to, co je dra¬hé, vážnost, úctu, oddanost. Jiným výrazem je filein = mít rád, milovat, popřípadě i políbit; jde o laskavou pří¬chylnost, například k hostům, byť z nepříjemného odji¬nud. Ve Starém zákoně je v odvážné paralele láska k Bo¬hu i láska k bližnímu (Lv 19,18 + Dt 6,5). Ještě úžeji je to svázáno v Mt 22,36–40. Bližní, kterého je nutno mi¬lovat, je původně sou-kmenovec, Izraelec, Žid, později to bylo rozšířeno (rozprostřeno) na kohokoliv, kdo je v nou¬zi, popřípadě i na nepřítele (L 6,35). Milování Boha ne¬musí být sentimentálně zbarveno nebo církevně trakto¬váno. Musí to však být „ze všech sil“. Podobně milovat člověka znamená úplně se vydat druhému. Pozor, nejde jen o úctu, ta má být věnována rodičům (Ex 20,12), ne¬běží jen o (formální) respekt, podřízení a zařazení – to patří „vládní moci“ (Ř 13). Milovat je úplně se druhé¬mu vydat, žádné resty v kufru. Je to vlastně nemož¬né – jako bychom měli vyjet autem na vrchol skleněné hory. Napodobit Hospodina, který říká: Milováním věč¬ným miluji tě (Jr 31,3).
1. Milování není citové rozpoložení, výlev, vášeň. Je to „příkaz od jinud“. Ty, človíčku milující svou čočovičku (Gn 25,34), jdi do dobrodružství lásky, jinak ti dojde dech: dodýcháš.
2. Miluj a buď jako On-Láska. Narodil ses z Boha (1J 4,7). Proto zahrň svými skvělými niternostmi nejprve „domá¬cí víry“ (Ga 6,10), rodinné příslušníky (manželku), náhle potřebné (Samařanova akce – L 10) a někdy i člověka, který je ti oprávněně z duše protivný.
3. Erotická láska není v opozici k lásce duchovní. Může být darem tělesného i duševního pohroužení, ne-li extá¬ze: „Vždyť silná jako smrt je láska... Žár její – ...plamen Hospodinův.“ (Pís 8,6).
4. „Ó Lásko, jež mi nedáš jít, já poroučím ti duši svou...!“
(Pro homine – Milovat – poskytnout všechny své síly druhému, in:
Aktuální slovníček biblických pojmů, in: Protestant XIX, 2008, č. 8., str. 9.)

Henri Bergson (1932)

... Nejsou ideje ve své neměnnosti vzory, jež proměnlivé a pohyblivé věci pouze napodobují Nejsou pravou skutečností a nevyjadřují změna a pohyb neustálou a bezvýslednou snahu věcí, jež existují jen zpola a jako by se stále hnaly samy za sebou, aby dosáhly shody s neměnností ideje? Nyní pochopíme, že když Platón umístil nad smyslový svět hierarchii idejí, jimž vládne idea všech idejí. tedy idea Dobra, soudil, že ideje obecně, a tím spíše idea Dobra působí pouze přitažlivostí své dokonalosti. Právě takovým způsobem je podle Aristotela činné ono myšlení, jež není bez vztahu s ideou všech idejí. Platón ovšem tuto ideu neztotožnil s Bohem, Démirugos v Timaiovi, který pořádá svět, není ideou Dobra. Timaios je ale mytický dialog, Demiurgos má tedy jen poloviční existenci; a Aristotelés, který mýty odmítá, spojuje božské s myšle/175/ním, jež je asi sotva myslící Bytost, spíše bychom je nazvali ideou než myšlením,. Proto nemá Aristotelův Bůh nic společného s bohy, které uctívali Řekové, nepodobá se ani Bohu Bible a evangelií. Statické i dynamické náboženství předkládá filosofii Boha, jenž vyvolává zcela jiné problémy. ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 174-75.)

Henri Bergson (1932)

... Ve skutečnosti můžeme mezi výsledky, které nám duševní věda předkládá, vybírat mezi ... I když však podržíme jen část z toho, co tato věda uvádí jako jisté,stále ještě zbývá dost, abychom mohli tušit ohromnou terra incognita, jejíž průzkum duševní věda jen zahájila. Předpokládejme, že nám z tohoto neznámého světa dorazí záblesk viditelný tělesnýma očima. Jak by se proměnilo lidstvo, které je zcela uvyklé přijímat jako existující jen to, co vidí a čeho se dotkne, byť prohlašuje něco jiného! Informace, která by k nám takto dorazila, by patrně souvisela jen s tím nejnižším v duších, s posledním stupněm duchovnosti. To by však docela stačilo, aby se víra v zásvětí, kterou zřejmě sdílí většina lidí, která ale nejčastěji zůstává slovní, abstraktní a neúčinná, změnila v živoucí a působící skutečnost. Abychom si uvědomili, jakou má váhu, stačí sledovat, jak se lidé honí za slastmi – kdyby v nich neviděli způsob, jak přelstít nicotu a jak se vysmát smrti, zdaleka by na nich tolik nelpěli. Kdybychom si opravdu byli jisti, absolutně jisti posmrtným životem, nemohli bychom již myslet na nic jiného. Slasti by zůstaly, byly by však mdlé a bezbarvé, neboť jejich intenzita byla jen pozorností, kterou jsme k nim upírali. Vybledly by jako světlo žárovky v ranním slunci. Slast by byla zastíněna radostí.
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 184-85.)

Henri Bergson (1932)

Tím ovšem překračujeme závěry Tvořivého vývoje. Chtěli jsme se co možná nejtěsněji držet faktů. Neprohlásili jsme nic, co by jednoho dne biologie nemohla ověřit. Než k takovému ověření dojde, přijali jsme výsledky, které nám filosofická metoda, jak ji chápeme, dovolila pokládat za pravdivé. Zde jsme již jen v oblasti pravděpodobného. Musíme si však stále opakovat, že filosofická jistota má stupně, že využívá jak intuici, tak úsudek, a pokud může mít intuice, opírající se o vědu, nějaké pokračování, může jím být jedině mystická intuice. A skutečně, závěry, které jsme tu představili, přirozeně, ač ne nutně, doplňují závěry našich předchozích prací. Tvořivá energie, která by byla láskou a která by chtěla sama ze sebe vydat bytosti hodné lásky, by mohla tímto způsobem rozesít světy, jejichž materialita, jako protějšek božské duchovnosti, by prostě vyjadřovala rozdíl mezi tím, co je stvořené, a tím, co tvoří, mezi řadou rozlišených not symfonie a nedílnou emocí, jež je nechala ze sebe vystoupit. Ve všech těchto světech by životní vzmach a hrubá hmota představovaly dva doplňující se aspekty stvoření, život by byl hmotou, již proniká, rozdělen na různé bytosti, a síly, které v sobě nese, by zůstávaly sloučené, nakolik by to dovolovala prostorovost hmoty, v níž se projevují. Toto vzájemné pronikání nebylo možné na naší planetě; vše nasvědčuje tomu, že hmota, jež tu doplňuje život, je jen málo vhodná k tomu, aby podporovala jeho vzmach. Počáteční impuls tedy vyvolal rozbíhající se evoluční pohyby a neudržel se bez rozdělení až do konce. Dokonce i na linii, v níž proběhlo to nejpodstatnější z původního impulsu, se nakonec jeho působení vyčerpalo, anebo spíše přímý pohyb se proměnil v kruhový. Lidstvo, jež je na konci linie, se točí v tomto kruhu. Takový byl náš závěr. Abychom na něj navázali jinak než pouze nahodilými předpoklady, nezbylo než sledovat to, co /185/ nám ukazoval mystik. Životní proud, který proniká hmotou a je bezpochyby jejím důvodem, jsme jednoduše chápali jako daný. A v případě lidstva, které se nachází na konci hlavní linie, jsme se neptali, zda má nějaký jiný důvod než sebe sama. Mystická intuice tuto dvojí otázku klade tím, že na ni odpovídá. K existenci byly povolány bytosti určené k tomu, aby milovaly a byly milovány, neboť tvořivá energie má být určena láskou. Protože jsou odlišné od Boha, jenž je touto energií samotnou, musely tyto bytosti povstat ve vesmíru, a proto také povstal vesmír. A aby takové bytosti mohly vzniknout v části vesmíru, kterou představuje naše planeta, a pravděpodobně v celé sluneční soustavě, musely vytvořit druh a tento druh vyžadoval spoustu dalších druhů, jež jej připravovaly, podporovaly nebo byly odpadem po něm. Jinde možná existují jen zásadně rozdílní jedinci, pokud se ještě vůbec objevují v množství a jsou smrtelní. A také možná byli vytvořeni naráz a úplně. Na zemi je v každém případě druh, který je důvodem všech ostatních druhů, jen částečně sám sebou. Dokonce by ani nepomyslel na to, aby se takovým stal zcela, kdyby se některým jeho zástupcům nepodařilo osobním úsilím, jež se připojilo k celkové práci života, prolomit odpor, který kladl nástroj, zvítězit nad hmotností, tedy nalézt Boha. Těmito lidmi jsou mystikové. ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 184-85.)