Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Henri Bergson (1932)

Radostí by totiž byl prostý život, který by do světa šířila rozptýlená mystická intuice, radostí by byla i prostota, která by automaticky následovala po obrazu zásvětí v rozšířené vědecké zkušenosti. Pokud /228/ nedojde k této úplné morální obnově, bude třeba najít pomocné prostředky, podrobit se stále panovačnější „reglementaci“, jednu po druhé obcházet překážky, které naše přirozenost staví proti naší civilizaci. Ať už však zvolíme velké nebo malé prostředky, je nutné přijmout řešení. Napůl rozdrcené lidstvo sténá pod tíhou pokroku, kterým prošlo. Neuvědomuje si dostatečně, že budoucnost závisí na něm. Na něm je nejprve, zda chce dále žít. A na něm je pak i to, zda chce pouze žít nebo kromě toho vyvinout úsilí nutné k tomu, aby se i na naší vzdorné planetě naplnila podstatné funkce vesmíru, který je strojem na výrobu bohů.
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 227-28.)

Henri Bergson (1932)

Nemusí být hudebníkem, obecně vzato je však spisovatelem; a analýza stavu jeho vlastní duše ve chvíli, kdy píše, mu pomůže pochopit, jak láska, v níž mystikové vidí samu podstatu božství, může být současně osobou i tvůrčí silou. ... Existuje však ještě jiná, ctižádostivější a méně jistá metoda skladby, neschopná říci, kdy dospěje k výsledku a zda k němu vůbec dospěje. Jejím základem je to, že tvůrce vystoupí z intelektuální a společenské roviny až do bodu duše,z nějž vychází nárok tvoření. Duch může tento nárok, který v něm sídlí, plně pocítit třeba jen jednou za život, přesto je stále přítomný jako jedinečná emoce, rozechvění nebo vzmach přijatý z hloubi samých věcí. Aby mu plně sloužil, musí tvůrce kout slova, tvořit ideje, ale to už by nebyla komunikace, a tedy také ne psaní. Spisovatel se přesto pokusí provést neproveditelné. Vydá se hledat prostou emoci, formu, která by chtěla stvořit svou látku, a spolu s ní půjde vstříc již hotovým idejím, již existujícím slovům, zkrátka společenským výřezům skutečnosti. Po celou svou cestu bude cítit, jak se emoce vyjevuje ve znacích, jež z ní vyšly, tedy ve fragmentech své vlastní materializace. Jak tyto prvky, z nichž každý je svého druhu jedinečný, přivést ke shodě se slovy, která již vyjadřují nějaké věci? Bude nutné znásilnit slova a donutit prvky. Přesto úspěch nebude nikdy jistý; spisovatel se v každém okamžiku ptá, zda mu vůbec bude dáno dospět k cíli; za každý částečný úspěch bude vzdávat dík náhodě, jako by tvůrce slov/183/ních hříček mohl děkovat slovům, jež mu přišla do cest, že se propůjčila k jeho hře. Pokud však uspěje, neobohatí společnost jen částkou, kterou lze vzápětí zase promarnit, nýbrž kapitálem, který ponese úroky donekonečna, myšlenkou, jež na sebe dokáže pro každou novou generaci vzít novou podobu. To jsou dvě metody literární tvorby. Navzájem se sice nevylučují, jsou však zásadně různé. Pokud si chce filosof představit lásku, v níž mystikové spatřují samu podstatu Boha, jako tvořivou energii, musí myslet na druhou z metod, na obraz tvoření látky skrze formu, který mu
můžeme poskytnout.
Má tato láska nějaký předmět? Poznamenejme, že emoce vyššího řádu astačí sama sobě. Jako vznešená hudba vyjadřuje lásku. Není to však láska k někomu. Jiná hudba by znamenala jinou lásku. Byla by to atmosféra různých citů, dvě různé vůně a v obou případech by láska byla určena svou podstatou, nikoli předmětem. Je však obtížné mít pojem činné lásky, která by se k ničemu neobracela. Mystikové vskutku jednomyslně dosvědčují, že Bůj potřebuje nás, stejně jako my potřebujeme Boha. A proč by nás jinak potřeboval, ne-li, aby nás miloval? K takovému závěru nutně dojde filosof, pokud se přikloní k mystické zkušenosti. Stvoření se mu bude jevit jako dílo, v němž Bůh vytvořil tvůrce a přidružil tak k sobě bytosti hodné jeho lásky.
(Dva zdroje morálky a náboženství, Vyšehrad, Praha 2007, str. 182-83.)

Henri Bergson (1934)

Totéž můžeme říci o změně. Rozum ji rozkládá do stavů jdoucích po sobě a vzájemně odlišených, které mají být neměnné. Pokud však každý z těchto stavů pozorujeme blíže, všimneme si, že se obměňuje, a ptáme se, jak by mohl trvat, kdyby se neměnil. Rozum jej rychle nahradí řadou kratších stavů, které se v případě potřeby mohou bez omezení dále rozkládat. Je však možné nevidět, že podstatou trvání je uplývání a že když lepíme jednu stálou věc ba druhou, nikdy nedostaneme nic, co trvá? Opakujeme, že skutečné nejsou „stavy“, pouhé momentky, které snímáme v průběhu změny. Skutečný je naopak proud, kontinuita přechodu, změna sama. Tato změna je nedělitelná, je přímo substanciální. Jestliže ji náš intelekt vytrvale pokládá za nesoudržnou, neustále k ní připojuje nějakého nositele, je to proto, že ji nahradil řadou stavů kladených vedle sebe. Tato mnohost je však umělá a stejně umělá je i jednota, kterou v ní ustavujeme. Je tu jen nepřetržitý tlak změny – změny vždy přiléhající k sobě samé v trvání, které se bez konce prodlužuje.
(7287, Myšlení a pohyb, Praha 2003, str. 17.)

Henri Bergson ((1911) 19.)

…: vědomí znamená především paměť. Paměť nemusí být rozsáhlá, může obsáhnout jen nepatrnou část minu/12/losti, může zachycovat jen právě uplynulý okamžik; ale kde není paměť, není ani vědomí. Vědomí, které by nezachovávalo nic ze své minulosti, které by se bez ustání stále zapomínalo, které by umíralo a rodilo se každým okamžikem“ jak jinak bychom definovali nevědomí? Nazval-li Leibniz hmotu „momentálním duchem“, neoznačil ji chtě nechtě za neschopnou něco pociťovat? Veškeré vědomí je tedy paměť – uchovávání a shromažďování minulosti v přítomnosti.
Veškeré vědomí je však předjímáním budoucnosti. Uvědomte si zaměření svého ducha v jakémkoli okamžiku: zjistíte, že se zabývá tím, co je, ale především vzhledem k tomu, co bude. Pozornost je vždy spojena s očekáváním a bez určité pozornosti k životu není vědomí. Budoucnost je zde – volá nás, či spíše nás k sobě přitahuje. Tento neustálý tah, který nás nutí pokračovat na cestě časem, je také příčinou toho, že nepřetržitě jednáme. A každé jednání je přesahem do budoucnosti.
Uchování toho, co již není, a předjímání toho, co ještě není, je tedy první funkcí vědomí. …
(7193, Duchovní energie, Praha 2002, str. 11-12.) 03-08

Tomáš Garrigue Masaryk (1931)

...Takovými velkými hesly se mohou lidé opíjet, ale nemohou se jimi naučit pracovat. Osvobodili jsme se od despotických pánů; teď ještě se musíme osvobodit od velkých a despotických slov... Pravda, lidé se drží slov nejen v politice, nýbrž ve všech oborech, v náboženství, vědě, filosofii. Proto jsem vždy kladl důraz na věci, na pozorování a poznání faktů; ale dobře pozorovat a poznávat – k tomu je třeba lásky.
(Karel Čapek: Hovory s Tomáš Garrigue Masarykem, Praha 1990, str. 115.)