Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Henri Bergson (1932)

... Co se to ale stalo? Jakým způsobem se spravedlnost vynořila ze společenského života, uvnitř kterého nejasně spočívala, povznesla se nad něj, výše než všechno ostatní, a stala se kategorickou a transcendentní? Připomeňme si tón a akcent izraelských proroků. To jejich hlas slyšíme, když se /57/ stala a byla strpěna velká nespravedlnost. Z hloubi staletí pozvedají svůj protest. Spravedlnost se sice od jejich dob podstatně rozšířila. Ta, kterou kázali, se týkala především Izraele; jejich rozhořčení nad nespravedlností, to byl Jahvův hněv nad neposlušným lidem nebo nad nepříteli tohoto vyvoleného lidu. Pokud některý z nich jako Izajáš mohl pomýšlet na univerzální spravedlnost, to proto, že Izrael, vyvolený Bohem mezi ostatními národy, spojený s Bohem smlouvou, se tyčil tak vysoko nad ostatním lidstvem, až se jednoho dne stal vzorem. Přinejmenším ale dali spravedlnosti vášnivě imperativní povahu, a tu si již podržela a otiskla ji od té doby do nekonečně rozsáhlejší látky. – ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 56-57.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Paměť můžeme chápat buď v užším smyslu jako paměť člověka (eventuelně šíře jako paměť živočichů a dokonce rostlin), anebo v širším smyslu, kdy do jakéhosi zvláštního druhu paměti budeme zahrnovat i každou setrvalost (i setrvačnost), totiž tu zvláštní okolnost, že při přesunu aktuálně přítomného okamžiku do minulosti nezaniká vše, nýbrž jen něco, zatímco jinak toho velice mnoho „zůstává“ tak, že to přechází v novou aktualitu, a zase v další, a tak dále, takže to vytváří dojem „trvání“. Právě tato „paměť“ v širokém smyslu umožňuje a přímo způsobuje, že ve světě kolem sebe nacházíme tzv. věci, jednotlivé „skutečnosti“, které většinou už známe z minulosti (jdeme po ulici a ani si nevšímáme těch domů a svítilen, dokonce ani výkladních skříní (pokud nás něčím novým zvlášť neupoutají), dáváme pozor na auta a tramvaje, ale jen abychom se jim nějak nepřipletli do cesty – nic z toho není pro nás novinkou). Nejde tedy jen o to, že my si to pamatujeme z minulosti, ale také o to, že ono to tu v minulosti již bylo; nedivíme se, že auto nebo tramvaj jsou každou chvíli někde jinde, protože víme, že jsou v pohybu – i to už z minulosti známe, protože mutatis mutandis ono to tak už v minulosti také bylo. Dalo by se proto říci, že paměť v tom širokém smyslu je jakýmsi velmi úspěšným bojem, zápasem s ustavičným pomíjením – je to výsledek velkého úsilí. Tzv. „setrvalost“ představuje vlastně obrovský vynález virtuální vesmírné „aktivity“, která by bez tohoto úspěšného vynálezu nikdy nemohla dospět k tomu, aby vznikl takový „reálný“ vesmír, jako je ten náš. V základech veškeré skutečnosti v našem Vesmíru jsou nesmírně malé (a kratičké) události, které mají svůj počátek a konec. Kdyby každá taková nepatrná událost vskutku skončila, jakmile proběhne, a kdyby z ní nic nezůstalo, žádný vesmír by nemohl vzniknout, ba nemohla by vzniknout ani žádná „částice“, jak o nich mluví jaderná i teoretická fyzika, žádné atomové jádro, žádná molekula atd. Celý svět, jak jej poznáváme a známe, stojí na tom, že i ty nejmenší a nejkratší události jsou schopny nějak „navázat“ na ty události dřívější a něco z nich v sobě, ve svém průběhu nějak uchovat, zachovat, podržet – a případně předat ještě dál, těm dalším a po nich následujícím, atd. A to znamená, že události musí být s to na sebe reagovat a díky této schopnost něco z těch druhých, dřívějších nebo současných, od nich a z nich převzít a nějak to „vtělit“, inkorporovat do svého vlastního průběhu. Tento svět stojí tedy na reaktibilitě a na paměti.
(Písek, 080108-1.)

Jan Zrzavý (2009)

Na evolučněbiologická témata vychází zhruba tři sta až pět set článků týdně. Dočíst se něco nového není problém. Jedna věc není sice úplně nová, ale myslím, že nás brzo přivede k zásadním koncepčním změnám. Jsme na počátkuý nového, či velmi odlišného pojetí genetiky – a to s evoluční biologií pohne poměrně hodně ... čím dál bvíce docházíme k tomu, že geny v novém jedinci sai pamatují, od kterého rodiče přišly, a tedy jaksi vědí, za čí zájmy mají kopat. V evoluční biologii to zatím není domyšleno, spuista věcí se tím mění. Představte si, jaké složitosti se začnou dít, když se mláďata-sourozenci mají o něco dělit a nesou rodičovské geny, které vědí, od koho pocházejí. Zájmy rodičů mohou být totiž velmi odlišné ... Obecně se tomu říká epigenetika, konkrétně genomový imprinting ... Až tohle pořádně domyslíme z evolučního pohledu, narazíme na ohromné množství zajímavých věcí.
(Z 23. Besedy Třetí dimenze, in: Darwinův rok, Vesmír 66 (139), 2009. č. 4,
str. 219.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Bylo by hrubou chybou, kdybychom pod „pamětí“ rozuměli pouze nějakou duševní (psychickou) vlastnost. Tak jako musíme rozšířit chápání „reakce“ na všechny roviny skutečnosti, musíme analogicky rozšířit i chápání „paměti“ nejen na všechny organismy, tj. i nejnižší, nýbrž i na všechny skutečnosti před-živé, dokonce na tzv. subjaderné částice, a ovšem na kvanta. Tak jako je celý náš Vesmír založen zejména na reaktibilitě svých „složek“, tak je udržován zejména schopností těchto složek uchovávat některé „informace“ (a „struktury“ atd.) ve své paměti. Tak kupř. každá pravá událost, a to i na nejnižších úrovních, si v každé své fázi musí „pamatovat“ – a skutečně pamatuje – něco ze svého dosavadního průběhu; jinak řečeno, musí si vždy znovu zpřítomňovat svou bylost (vždyť ta stále „narůstá“, jak událostné dění pokračuje). Každá právě aktuální přítomnost přechází do bylosti, aby uvolnila místo té následující, jež přichází z budosti. Ovšem to, co přichází z budosti, může vejít do paměti pouze za předpokladu, že se to nejdříve stane právě aktuální přítomností (aktualitou); nemůže být tudíž dříve „pamatováno“. Jak tedy budeme mluvit o tom, když je toto „ještě nejsoucí“ nějak „míněno“? Je možné, aby do paměti vešlo alespoň toto „míněné budoucí“, tj. míněné „ještě nejsoucí“? Jak jinak by se dějící se událost mohla vztahovat ke své budosti a k tomu, co z té budosti má přicházet a snad i vskutku přijde?
(Písek, 101003-1.)

Henri Bergson (1932)

... Nejsou ideje ve své neměnnosti vzory, jež proměnlivé a pohyblivé věci pouze napodobují Nejsou pravou skutečností a nevyjadřují změna a pohyb neustálou a bezvýslednou snahu věcí, jež existují jen zpola a jako by se stále hnaly samy za sebou, aby dosáhly shody s neměnností ideje? Nyní pochopíme, že když Platón umístil nad smyslový svět hierarchii idejí, jimž vládne idea všech idejí. tedy idea Dobra, soudil, že ideje obecně, a tím spíše idea Dobra působí pouze přitažlivostí své dokonalosti. Právě takovým způsobem je podle Aristotela činné ono myšlení, jež není bez vztahu s ideou všech idejí. Platón ovšem tuto ideu neztotožnil s Bohem, Démirugos v Timaiovi, který pořádá svět, není ideou Dobra. Timaios je ale mytický dialog, Demiurgos má tedy jen poloviční existenci; a Aristotelés, který mýty odmítá, spojuje božské s myšle/175/ním, jež je asi sotva myslící Bytost, spíše bychom je nazvali ideou než myšlením,. Proto nemá Aristotelův Bůh nic společného s bohy, které uctívali Řekové, nepodobá se ani Bohu Bible a evangelií. Statické i dynamické náboženství předkládá filosofii Boha, jenž vyvolává zcela jiné problémy. ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 174-75.)