LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2003)

Jestliže událost (jíž je každé pravé jsoucno) chceme chápat důsledně jako celek, nemůžeme si ji rozložit na jednotlivé fáze (a už vůbec ne okamžiky), ale musíme vzít na vědomí (a snažit se to skutečně pochopit), že v každém okamžiku (kterému říkáme jsoucnost resp. momentální jsoucnost) se událost děje celá. To pak konkrétně znamená, že navzdory tomu, že v každém okamžiku je ta která jsoucnost jsoucna jakožto události sice trochu odlišná od jiných (např. v tom, že událost může být registrována, spatřena, uchopena, posunuta atd. pouze v okamžiku své aktuální jsoucnosti a nikdy jako událost celá), vždycky jsou všechny ostatní jsoucnosti této události nějak „při tom“. Na počátku se děje už celá událost a tudíž také její konec, na konci události se stále ještě děje celá událost, takže teprve teď končí také její začátek. To předpokládá ovšem jistý charakter, vlastní všem událostem (pravým jsoucnům), totiž jednak jakousi zvláštní předvídavost, anticipaci ještě nenastalých, ale k nastávání se přibližujících jsoucností, jednak jakousi „paměť“ ve smyslu schopnosti podržetněco z těch jsoucností, které už nastaly a staly se tak ,bylostí‘ (vlastní minulostí události). Tento charakter musíme přiznat i nejnižším úrovním událostného dění, a „paměť“ proto nemůžeme považovat za téma výhradně psychologické. (Písek, 030706-3.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Bergson má za to, že „vědomí znamená především paměť“ (7193, Duchovní energie, s. 11); zároveň „veškeré vědomí je však předjímáním budoucnosti“ (dtto, s. 12). A shrnuje: „Uchování toho, co již není, a předjímání toho, co ještě není, je tedy první funkcí vědomí.“ (dtto. s. 12). To ovšem není dobré vymezení toho, čím je vědomí, neboť uchovávání toho, co už bylo a nyní není (resp. by nebylo, kdyby něco z toho, co bylo, nebylo uchováno) je charakteristické pro veškerou skutečnost, tj. pro veškeré „reálné dění“; nezáleží na tom, že si to dost neuvědomujeme a že pro toto „uchovávání“ máme jiné pojmenování, totiž „setrvačnost“. Setrvačnost je myšlenková konstrukce, která je založena na odhlížení od „subjektů“, takže výsledek jejich „práce“ na uchovávání něčeho, co tu už bylo (a co by tedy už mělo „nebýt“), je připisován jakési „povaze materiálu“. To je však jen zvyk, a zvyklosti tohoto druhu je třeba vfelmi kriticky prověřovat, protože jsou spíše překážkou poznání než jeho oporou. Kdysby nebylo takových sil, jaké např. drží pohromadě každý proton, Vesmír by nemohl existovat buď vůbec nebo jen zlomkovitě (tedy ne jako vesmír, všehomír). A kdyby skutečnosti ve světě nebyly (navzdory tomu, že nejsou naprosto trvalé) nadány jistou (dočasnou) setrvalostí, nemělo by ani vědomí, k čemu se upínat jako k tomu, co už není nebo co ještě není. (Písek, 030821-7.)

Jan Patočka (1967)

(Husserl:)
... Vždyť sám byl také neustále obklopen vysoce nadanými lidmi – příklad za všechny byl právě Fink. Jednou vypravoval, jak přišel Fink poprvé na přednášku: všiml si studenta, který poslouchá a nedělá si jedinou poznámku. Když se to opakovalo, pomyslel si, jaký to asi bude pěkný výsledek u zkoušky. Když k ní však došlo, přednášel Fink všechno, jako by to četl z knihy. Člověk nechtě pomyslí na to, že Platón označoval dokonalou paměť za první podmínku filosofického ingenia.
(Vzpomínky na Husserla, in: Češi I., Praha 2006, str. 633.)

Henri Bergson (1932)

Nemusí být hudebníkem, obecně vzato je však spisovatelem; a analýza stavu jeho vlastní duše ve chvíli, kdy píše, mu pomůže pochopit, jak láska, v níž mystikové vidí samu podstatu božství, může být současně osobou i tvůrčí silou. ... Existuje však ještě jiná, ctižádostivější a méně jistá metoda skladby, neschopná říci, kdy dospěje k výsledku a zda k němu vůbec dospěje. Jejím základem je to, že tvůrce vystoupí z intelektuální a společenské roviny až do bodu duše,z nějž vychází nárok tvoření. Duch může tento nárok, který v něm sídlí, plně pocítit třeba jen jednou za život, přesto je stále přítomný jako jedinečná emoce, rozechvění nebo vzmach přijatý z hloubi samých věcí. Aby mu plně sloužil, musí tvůrce kout slova, tvořit ideje, ale to už by nebyla komunikace, a tedy také ne psaní. Spisovatel se přesto pokusí provést neproveditelné. Vydá se hledat prostou emoci, formu, která by chtěla stvořit svou látku, a spolu s ní půjde vstříc již hotovým idejím, již existujícím slovům, zkrátka společenským výřezům skutečnosti. Po celou svou cestu bude cítit, jak se emoce vyjevuje ve znacích, jež z ní vyšly, tedy ve fragmentech své vlastní materializace. Jak tyto prvky, z nichž každý je svého druhu jedinečný, přivést ke shodě se slovy, která již vyjadřují nějaké věci? Bude nutné znásilnit slova a donutit prvky. Přesto úspěch nebude nikdy jistý; spisovatel se v každém okamžiku ptá, zda mu vůbec bude dáno dospět k cíli; za každý částečný úspěch bude vzdávat dík náhodě, jako by tvůrce slov/183/ních hříček mohl děkovat slovům, jež mu přišla do cest, že se propůjčila k jeho hře. Pokud však uspěje, neobohatí společnost jen částkou, kterou lze vzápětí zase promarnit, nýbrž kapitálem, který ponese úroky donekonečna, myšlenkou, jež na sebe dokáže pro každou novou generaci vzít novou podobu. To jsou dvě metody literární tvorby. Navzájem se sice nevylučují, jsou však zásadně různé. Pokud si chce filosof představit lásku, v níž mystikové spatřují samu podstatu Boha, jako tvořivou energii, musí myslet na druhou z metod, na obraz tvoření látky skrze formu, který mu
můžeme poskytnout.
Má tato láska nějaký předmět? Poznamenejme, že emoce vyššího řádu astačí sama sobě. Jako vznešená hudba vyjadřuje lásku. Není to však láska k někomu. Jiná hudba by znamenala jinou lásku. Byla by to atmosféra různých citů, dvě různé vůně a v obou případech by láska byla určena svou podstatou, nikoli předmětem. Je však obtížné mít pojem činné lásky, která by se k ničemu neobracela. Mystikové vskutku jednomyslně dosvědčují, že Bůj potřebuje nás, stejně jako my potřebujeme Boha. A proč by nás jinak potřeboval, ne-li, aby nás miloval? K takovému závěru nutně dojde filosof, pokud se přikloní k mystické zkušenosti. Stvoření se mu bude jevit jako dílo, v němž Bůh vytvořil tvůrce a přidružil tak k sobě bytosti hodné jeho lásky.
(Dva zdroje morálky a náboženství, Vyšehrad, Praha 2007, str. 182-83.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Velká paměť má v některých oborech (a směrech) mimořádnou důležitost, ale ta nemusí být vždy jen pozitivní. (Nehledě na to, že jsou různé typy paměti, ale to nechávám teď stranou.) Příliš velká paměť nemusí být (většinou nebývá) náležitě selektivní, takže zachovává vše, tedy i to nedůležité, zapamatování nehodné. Naproti tomu ovšem v případě, že selekce je prováděna před kritickým uvědoměním, je třeba ji rovněž kriticky analyzovat a kontrolovat (dodatečně): reflexi je nutno reflektovat, ovšem právě kriticky – jinak reflexe nová jen zopakuje a upevní tu předchozí.
(Písek, 120827-1.)