Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (1932)

… Co se týče mých názorů o trvalosti a přechodnosti, myslím, že vesmír má stránku, která je mentální a trvalá. Touto stránkou je prvotní pojmové tíhnutí, jež nazývám prvotní přirozeností Boha. Je to Alexandrův nisus chápaný jako skutečný. Avšak tato trvalá skutečnost přechází do časné stránky a je v ní imanentní.
Věnujme pozornost té poslední skutečnosti, která je trvalá uprostřed změny. Podle její podstaty je realizace omezování, vylučování. Ale tato nejzazší skutečnost obsahuje ve své apetitivní vizi /42/ všechny možnosti řádu, možnosti neslučitelné a neomezené, plodné nad všechno pomyšlení. Konečná přechodnost zařazuje tuto změť neslučitelnosti do uspořádané relevance podle toku věků. A tak je proces konečné historie podstatný pro uspořádání základní vize, která je jinak pouhý zmatek. Klíčem k metafyzice je toto učení o vzájemné imanenci, přičemž každá strana propůjčuje druhé faktor nutný pro její realitu. Pojem jediného dokonalého řádu, jenž je (myslím) učením Platónovým, musí sdílet osud jediné možné geometrie. Vesmír je rozmanitější, hegelovštější.
Avšak dosažení poslední dokonalosti jakékoli konečné realizace závisí na svěžesti. Svěžest zajišťuje nejvyšší důvěrnost kontrastu nového se starým. Vznikne nějaký typ řádu, rozvine své rozmanité možnosti, kulminuje a propadne zkáze opakování bez svěžesti. Ten typ řádu upadá; nikoliv do nepořádku, ale tím, že přejde do nového typu řádu. Opravdu si myslím, že vesmír spěje k zániku. Znamená to, že náš vesmír ilustruje jeden speciální fyzický typ řádu. Například náš absurdně omezený počet tří rozměrů prostoru je známkou toho, že tu máme něco charakteristického pro speciální řád. Je možno pozorovat, že se vesmír vyvíjí k trivialitě. Všechny účinky, jež lze odvozovat z našeho existujícího typu řádu, přecházejí do trivialit. To neznamená, že nejsou jiné typy řádu, o nichž vy a já nemáme nejmenší ponětí, ledaže se třebas nacházejí v naší nejvyšší duševnosti a my je nepotřebujeme a nevíme, jaký mají význam pro budoucnost. Vesmír klade základ pro nějaký nový typ, kde se naše přítomné teorie řádu budou jevit jako triviální. Pokud by byly zachovány v paměti, vzpomínalo by se na ně a byly by posuzovány jako triviality postupně zapadající do nicoty. Toto je jediná možná /43/ nauka o vesmíru, jenž neustále tíhne k novosti. …
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 41-43.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 89-90.)

Henri Bergson (1932)

... Co se to ale stalo? Jakým způsobem se spravedlnost vynořila ze společenského života, uvnitř kterého nejasně spočívala, povznesla se nad něj, výše než všechno ostatní, a stala se kategorickou a transcendentní? Připomeňme si tón a akcent izraelských proroků. To jejich hlas slyšíme, když se /57/ stala a byla strpěna velká nespravedlnost. Z hloubi staletí pozvedají svůj protest. Spravedlnost se sice od jejich dob podstatně rozšířila. Ta, kterou kázali, se týkala především Izraele; jejich rozhořčení nad nespravedlností, to byl Jahvův hněv nad neposlušným lidem nebo nad nepříteli tohoto vyvoleného lidu. Pokud některý z nich jako Izajáš mohl pomýšlet na univerzální spravedlnost, to proto, že Izrael, vyvolený Bohem mezi ostatními národy, spojený s Bohem smlouvou, se tyčil tak vysoko nad ostatním lidstvem, až se jednoho dne stal vzorem. Přinejmenším ale dali spravedlnosti vášnivě imperativní povahu, a tu si již podržela a otiskla ji od té doby do nekonečně rozsáhlejší látky. – ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 56-57.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Jiří Jersák (z Cách) napsal poněkud podivný článek do Vesmíru (č. 1/2008, s. 40-45). Těch podivností je ovšem v článku víc, a od jisté doby (přinejmenším po celém minulém století) bychom už měli být připraveni na to, že se vždy znovu cítíme být zaskočeni ve svých původních nebo spíš naučených „intuicích“. Ale na určité logice bychom přece jen měli trvat, a to zejména tam, kde jde o fundamentální změny oproti tomu, co teoretičtí fyzikové a zejména kosmologové ještě donedávna tvrdili. Jersák se zdá naznačovat (aniž by to výslovně řekl), že kosmický čas „na kosmologických škálách“ probíhá od okamžiku „velkého třesku“ stále stejně a pro všechny části vesmíru lze v každou dobu určit jejich stáří t. Až dosud nám teoretičtí kosmologové líčili počátek vesmíru jako obrovské množství energie soustředěné na velmi malé místo (prostor). Srovnáme-li poměry při tomto počátku s poměry třeba v obřích černých dírách (jak je líčí rovněž tito kosmologové), vidíme resp. musíme nutně usuzovat, že tam na počátku musel být nejen prostor velmi malý, ale že také čas tam musel „probíhat“ nesmírně pomalu. Že tedy nelze mluvit o neustálém rozpínání vesmíru, aniž bychom z toho vyvodili nějaký závěr pro onen „kosmický čas“ – ten se přece musí také neustále zrychlovat! Jersák sice – byť bez jakéhokoli objasnění – odlišuje euklidovský prostor od zakřiveného, tj. neeuklidovského prostoročasu, ale nenahlížím, proč by to mělo umožňovat se vracet k Newtonovi a jeho absolutnímu prostoru a absolutnímu času, naprosto neovlivněnému ničím z toho, co je kde v prostoru „umístěno“ nebo co se kde v čase „děje“. Znamená kosmický čas, že probíhá stálke stejně? A co to vlastně znamená, že „probíhá“, když to nesouvisí s žádnými kosmickými procesy a ději?
(Písek, 080118-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Whitehead se v jedné přednášce vyjádřil na první poslech poněkud skepticky o filosofii, totiž že je pokusem „vyjádřit nekonečnost vesmíru omezenými výrazy jazyka“ (3581, str. 18). To však platí nikoli pouze o filosofii, ale o všech jsoucnech, dokonce i o těch „pravých“ (a právě o nich). Sám Whitehead chce přece „předpokládat, že všechny entity či faktory ve vesmíru jsou podstatně relevantní pro existenci všech ostatních“ (dtto, str. 95). To znamená, že sám vesmíru jako souhrn a výsledek všech těchto navzájem na sebe relevantně reagujících „entit a faktorů“ je závislý na míře této relevance. Možnosti jazyka nejsou přece omezenější než možnosti reaktibility těch nejjednodušších „entit a faktorů“, na kterých je celý vesmír tak závislý. Také ona reaktibilita má své meze, svou omezenost (Kozák mluvil o tom, že má více nebo méně „hrubý rastr“). Whiteheadem zmíněná „nekonečnost vesmíru“ tedy nesmí být mytizována jako jakási nedostižná dokonalost sama. „Poskládanost“ vesmíru z takto nejrůzněji nedokonalých a omezených „entit a faktorů“ nemůže být „dokonalejší“ než ty „entity a faktory“ samy – leda že by se toho „poskládání“ ujala nějaká iniciativa, která by byla méně omezená ve svých možnostech a schopnostech. A právě taková iniciativa si k tomu cíli vytvořila jazyk a vše další, co k němu náleží (a to nejen od počátku, ale postupně se stálou tendencí k zdokonalování). „Omezené výrazy“ (vyjadřovací schopnosti) jazyka byly s rozvojem jazyka a zejména myšlení (včetně všech nejsofistikovanějších prostředků vědců, ale také nejjemnějším „cítěním“ a nejhlubším „tušením“ básníků atd.) stále zdokonalovány, takže nejen všechny ostatní „entity a faktory“ ve vesmíru, ale dokonce vesmír sám tím musel být jakoby pozvednut na vyšší rovinu, máme-li také jazyk a myšlení lidí (a samého člověka, který je těchto výkonů schopen) uznat jako „entity či faktory“, které ergo musí být také „podstatně relevantní pro existenci všech ostatních“.
(Písek, 0800513-3.)

Petr Kulhánek (2009)

... Úhlové rozlišení sondy WMAP – 0,3° – dostačuje pro pořízení podrobné mapy fluktuací reliktního záření. Z údajů WMAP bylo upřesněno stáří vesmíru na 13,7 miliardy let. Také byl stanoven podíl jednotlivých ingrediencí ve vesmíru – atomární látka tvoří 4 %, temná hmota 23 % a temná energie 73 % celkové hmoty a energie ve vesmíru.
... Z polarizace reliktního záření bylo možné zjistit, že první hvězdy ve vesmíru vznikaly pouhých 400 milionů let po jeho vzniku. To je dříve, než jsme se dosud domnívali. První hvězdy byly mnohem hmotnější než dnešní a vyvíjely se velmi rychle. Žily jen několik milionů let a v jejich nitru vznikala termojadernou fúzí jádra těžkých prvků.
(Průzkumy reliktního záření, in: Vesmír 88, 2009, č. 11, str. 735; text vložený k článku Petra Kulhánka, Na úsvitu času, vyprávění o reliktním záření, tamtéž, str. 732 – 736.)